OSAMĚNÍ
K vysokým světům přivrací se zem,
za bezdnem kobaltovým oblohy
přistanou jemné řády duchů
němě šumivé, říz průsvitných
modravá mlha vlaje vzdáleně.
Koruny nehybné jak vyvráceny šerem,
sesunuty tíhou černé němosti,
jimi tekutá hudba zahradní
proráží tónem měkkým, bujarým.
Ó hrozné pusto výšin ducha,
kdy nesmírné teskno opuštěnosti
kolem stéká jako hluchota
a srdce vyje samotou.
Nevím, je-Ii večer, nechápu ručky hodin,
má blouznivá duše je věčná.
Krásný večere živých, drobných lidí,
ať mi strne výtrysk hudby v listoví,
ať každá chvíle trvá století,
neb v prvém jaru poslední léto cítím.
Vždyť z pokoje zamlklého temným klidem,
kde býval jsem tak dlouho malý, skromný,
teď vzhůru počíná se letem neodvratným
strmá, sirá, bezdná, zoufalá
cesta k vysoké smrti.
12