ALKAHEST
V náhlém zhasnutí všech siriů a stálic,
kdy jenom jich bělostné korony ve vesmíru planou
a třesou se ve fialovém zrcadle temnot,
vychází hvězda rozměrů nadsmyslných, neznámá,
a rozlévá šílení modře popelavého šera,
jež roztaví všechny hmoty órů i země,
takže prostor je prolnut světelnou mlhou
a průzračně hořícím vínem bledého chvění,
v poslední noci život a smrt se v slastné blouznění taví
a zmatené duše lidské jihnou jako jarní sníh
v hluboké andělství a v úžasné vytržení
a zpívají rajským ševelem nehmotného dětství,
a od této chvíle jest jejich osudem skvoucím
býti nahé a bez tvaru, bez nejslabšího závoje fluid,
duchovní jiskry vířící jako zářivý prach
všemi rozlohami svatého ducha
a nad tajícími ledovci zmírá praduchů vlání,
jichž stíny nad sebou slyší šumět užaslý křišťál
a kteří stávají se šleháním stříbrného žáru
v nirvanských prohlubinách hořícího Boha.
37