MRTVÁ
Když barevné obrazy věcí
šlehají, mysl mocně pnou,
že musím bolestným úsilím
uhádati tajný smysl jich,
když příšery mrtvých mučí mne
svým pitvořením neplodným,
když při tom dlouhém hýření mozkovém
noc kalně spaluje se v pusté lampě,
co bouře duchového světa
kopyty pádí po střechách:
Sestoupilas, duchu dívky,
noc celou ležet v jinochu.
Ve vysokém světě nechalas
své pravé tělo posmrtné
a z něho zatmělého všechny paprsky
svého bytí soustředilas na mne.
Ve mně trup tvůj temně zelený,
tvůj nosík egyptský i hlava tvoje
a jenom v úzké mezeře dvou těl,
pod svojí lebkou, myslí moje já.
Tak ležíš v těle mém, mork obnovujíc mu,
a já jsem hrubou rakví tvou.
I jasnozřím tvé hnusné trosky
a v temnu hrobu onen děsný nach;
leč vznešeně se jenom usměje
nejčistší koutek retů tvých.
13
Mé prsty šílí, zevnitř prosávány
smaragdovým zářením tvých prstíků;
a palčivé mé čelo krutě laská
uranské obočí tvé pod sebou.
Vláčně těžký plodnou tíhou tvou,
v opojnou chmurnost noci společné
ti smutně šeptám slova slavného:
„My nikdy nebudem jedinou mumií
pod pouští pradávnou a slastným palmovím.“
Ó, proč jsem tebe neznal na zemi,
když ještě plnila jsi sthulu šariru?
Milostná choti! Jenom vteřinu
line-li srdce tvoje lásku pro mne,
ta vločka óru proudného
bude trvat celým nekonečnem.
Ať nikdy nejsem chladný k duši tvé;
a až ve hlubinách zásvětních
mezi dévy budu mizeti
co liliového démantanu mrak,
ty se mnou plaň a hoř
a se mnou do Praboha odcházej.
14