Zas do hloubky se táhnou lesní stezky
jak tenkrát, v mrtvém, slunném dnu;
jehličí měkké dosud po letech
vůní jejích vlasů voní jemně.
Na konci cest se zlehka kloní keře,
jak někdo neviděn by kráčel blíž...
Pojď, snad tys. – Z věrných dálav
temnou báji času hučí hvozd.
*
Ve velkých rozlohách,
kde nelze tušiti konce lesů,
volání slyš,
teskné volání známého hlasu,
jenž jde a bloudí a se ztrácí;
jdeš vskutku v daleku někde
nebo v sluchu horečném se rozpoutaly
dávné záchvěvy sonorních tónů,
ztracená?
I šumot domnělých kroků
v houštinách tajemně kývajících
vyvanul;
zešeření mysl sevřelo,
dolů spouštějíc se
na nehybných křídlech mraků.
39
Teď les se rozplakal
jemným nářkem celý,
tichým zpěvem šelestného deště,
a zrosena ševelným šeptem,
opuštěna v hlubinách těchto,
dumala lesní Panna.
*
Jabloni uprostřed polí,
přízraku veliké hlavy
smutného, spícího obra
za šera, za šera dnů,
k bezhvězdným nocím můj pozdrav,
osamělého chodce,
jenž tebe vzpomínal v dáli,
za lesy, za lesy tam.
*
Koleje jdou z prázdna do prázdna.
Sám u staničky, domku. Jedna svítilna
kraj šerý obzírá. Jak je jí tu,
když v zimní noci starostlivě bdí?
Dešť známě šustí mi, jak jednou večer v září,
vůně zahrádky se tmí, jak v jiný, dusný večer,
kdy po dni horkém dlouhým, zadušeným výstřelem
tu zahučala boru mrákota a mládí mé
s tou chvílí chtělo věčně ztrnout ve věčnu.
40