NA PLÁNI
Ponurý lesík tmavě rozpráví nad cestou umdlenou a šerošedou, jež pozvolna se vlní v dálavy, kam mrtvé stopy zašlých chodců vedou. Ohromná, zbožná, zapomněná pláň mdlé šero vydává jak těžkou páru a vítr přerývaný duje v tmáň, jí zajíkavě žaluje žalm zmaru. Tmou křídlo netopýří mihne se, nezalká v letu hedvábném a prudkém a dálné světlo časem zavře se, zrak dobrý, moudrý, unavený smutkem. [5]

KAPLE
Hluboký je spánek sošek matně bílých v chabé záři věčné lampy u klenby. Po níž trojí stín se táhne, trojí řetěz v jasném vápně; na dlažicích těžký stín. Meče v prsou tiché Panny, na oltáři bolestnící, chvílemi se zachvějí. Kolem dálné pláně běží k obzorům, jež halí půlnoc; truchlý vítr burácí. V tomto moři tmy a vichrů kdo se přicházívá modlit k výspě míru šerého, míru starých, spících sošek? Steny osamělé sosny? Či to bludní mrtví jsou?... 6

TMOU V LUHU...
Tmou v luhu zahoustlou, kde pableskují jezy, ty mladé hlasy dva šly travou divokou; zpěv její vysoko vlál nad mlčením mezí, zpěv jeho omdléval strun hudbou hlubokou. V tmách širých rozhozen se třpytil slavný Vůz a Labuť jiskřila a háral Arkturus a velká souhvězdí noc celou snila němě o nezrozených dnech, kdy nebude už Země. 7

NOC SE BLÍŽÍ
Svět hvězdných soustav jest jen ostrůvkem v tmě pusté, jež, světla širý lem, se valí blíž a blíž, jde miliony let, se hrne v spoustě husté, ty, lidstvo, netušíš, v snu reality spíš. Tak hvězdy rozpouští a hltá život-zář, ni mléčné dráhy lesk jí nemůže už ujít. Pak pravou, poslední mít vesmír bude tvář: nic prázdné, jediné, tmu předvěkou. Nox ruit. 8

VANITAS
A přece smutno je, zřít na nejvyšších horách, jak navždy samotna ční pýcha pagody, kde buddhů zapomněl o náměsíčných hórách zpěv dávné zbožnosti a temné lahody. Zřít kolos majáku, kde nikdo nerozsvítí, by bludné trirémy svým ohněm vodil v tmách, vždy těžkou konturou v mhách Thule bude tlíti, svou děsit slepotou jich kapitány v snách. Být lidstvem opuštěn, rek pustých robinsonad, jenž nepřeje si víc zřít modrých vlajek let, pod šumem palmoví jen bolem věčna stonat, jen hukem příbojů své mdloby opájet. Leč marný je i stesk, že někdo sám a marný, jak bůh, jenž smaragdy má z důlků vyrvány: líp v sobě umrtvit svět jevů mnohotvárný a splynout k nebytí s tmou černé nirvany. 9

VZPOMÍNKA
Třpyt svaté stálice sám na skle černém bděl a propast uhlová se rozvírala za ním a vítr bolestný se v chladném krbu chvěl jak dítě ztracené svým převysokým lkáním. Noc táhla hluboká. I klavír daleký v mollových akkordech tich’ tlumen bledou rukou a tu van větru byl chór prázdný, předvěký, z rtů kněžek nirvanských, mdlých marna tesknou mukou. Je v dálce širá pláň, kde klidná světla věčná zří na mlčení cest, v němž naše kročeje lze tušit dosavad, jak v stínech aleje tam jednou braly se v den dávný nekonečna. 10

VEČERY MLÁDÍ
Mlčelo osamělé srdce v nehybném a těžkém oblaku temného mládí; nepoznávalo lahodného tepla útlé ruky, nevěřilo v taje duchovní. Hřávalo se chmurou jehličí, jeho přítelem byl sirý, světem opuštěný vítr. Černočerné lesíky prchaly k východu s globem a obnažovaly udivenou lunu, jež jako by stoupala. Jindy se pozdvihaly posupně na bledavu pozápadním a zvolna, váhavě pohltily její teskný člun; vroubkované pleso ztuhlé smoly, rádo pijící rozplývavou zář. Bylo trvalé šero po celé zemi, závoj hlubokého marna, a v městech uspávající fontány vrhaly k mrákavám matné vody, goticky zlomené v beznadějích. 11

SORDINY
Když poslední něhu světla vydechovaly vázy v pokoji zalitém těžkomyslným stínem (jen záře tichého plamene v černých skříních budila zarudlé hloubky), tu hluboké mlčení vůkol na struny dávné ševelit počalo akkordy nejtišších tónů, jež bloudily tmou jak doznívající písně zesnulých krásek, všechno šumění zapomenutých lesů, všechna ticha večerů pod souhvězdími a také všechny záplavy lunárních září ožily ve mně; všechny zraky viděl jsem poznovu hořet, světlo vědomí v hlubině bývalých duší, sladké, moudré, laskavé a něžné, předrahé zraky; všechny hlasy šeptaly zesláblým timbrem vodotrysků umdlených k jitru, všechny hlasy, které už nevyloudí echa dumavým hájům pevnin. 12

MĚSÍC
Byl hluboký a matný měsíc, jenž chvějně plynul v cisternách, když slabý, bezejmenný vítr lyrami korun kradmo táh’. Šel někdo plání, v černé vodě zář mou zřel hasnout sinavě... Snad vzpomene si na ten večer... Ach, kdy... a v které dálavě... 13

JEST HYMNUS...
Jest hymnus věčnosti, jenž ztlumeně se třese jen v srdcích neznámých a v krajích málokterých, snad jedno s druhým nikdy mlčky nesejde se v pozdravech korábů a na pevninách šerých. Snad u půlnočních sopek jeden žije tmavý, když vichr harfou fjordů kamennou se žene, stín jeho dlouho bloudí v dálném svitu lávy po modři ledovců, tmou noci zesmutněné. Snad jiný v hebké bárce, volně kolísavé, u čarosmutných jižních souostroví snívá, vstříc západům, kde hasne nach a zlato žhavé, když měkce, vášnivě hlas Maorky z hor zpívá. Já žil jsem na pláních, kde hasnou ave vroucná, v zmítaných korunách tam mlžný měsíc vad’, jak zvadne v nesmírnosti chvíle mého jsoucna, již v dumách hlubokých jsem prosnil jedenkrát. 14

KRAJINA
Vítr se rodí chabý na pláni, záhadným vzmachem spěchá potají a vodotrysky zbožně uklání, jež do soumraku dětsky šplounají. Ve vodním stínu fontán z úbělu mrákavy tíhnou, bledé, nejsoucné, azurné zraky bludných andělů tam někdy odrazí se horoucné. Pak na hor hrotech v křišťálovém ledu se počne matně třpytit věčný mír hvězd duchových, Alf, Aigy, Aridedu, Alhaid, Almaach a Altair. 15

PŘÍCHOD SMRTI
Když zajde v mlžinách psí vytí umíravě, jen v sluchu pátravém se divný vítr diví a spící nespí snad, jen sklopili teď právě, jen před mým pohledem, zrak bledý, sladce lstivý. U lesních studánek, jež čeří šepotání třtin matně zamřelých a kalí stříbro hvězd, bloudících přeludů se dusí vzdušné lkání, dnes večer osudných se obávají hvězd. Na lodi nehmotné jak mlžin zhuštění stín plavce větrný se v žasu chýlí zříti, jak kompas neznámá mu matou zachvění, co zapomněná zář zas ve vodách se nítí. A z dálav bělavých mhou vlažnou v bažinách blíž něžně ševelí tvé kroky sametové, co zakalený zrak už vidí v polosnách paprsky vlniti se ultrafialové. 16

FANTOM
Již opál puklých váz v síň prázdnou, zadumanou svou roní matnou zář a chladně sinavou lun vpitých, pohanských, sto věků nastřádanou, když s teras nad balty se bělal dálavou. Na kalném čalounu, kde hnědne purpur ztuchlý, vlá obraz vyhaslý, jak stín když umírá, jen z laně zmizelé zrak nevýslovně truchlý, tmou skonu prohlouben, se v šero upírá. A fantom kouzelný tu v loži fial spává, je mhavě průsvitný jak na křišťálu vzdech, na ňadrech přeludných mu chřadne růže tmavá, blouznivá v nehybných a dusných parfumech. 17

POUTNÍK
V bezednu plochém oken modrošerých, kde na skle obloha lpí bez hnutí, hluboký zavlá ptáka stín (o, z kterých ostrovů zašlých?) plachou perutí. Cizinec večerní, sám s lyrou svou, jež zesnula jak tón, když zbloudí v tmách, o matné lodi sní, jak dálavou svůj unášela odraz ve vodách. Vše mizí v něm a splývá v prázdno tmavé a vesmír vůkol přeludem se stává, při duchovitém, přerývaném ave se v nevědomí měkce propadává. Jak v kalném zrcadle již v něm se stmívá i divně mhavý úsměv zemřelých, jenž, sladký záhrobně, mu v duši zbývá, jediný záchvěv z všeho jsoucna jich. A smutný anděl prolét’ v hlubinách mu zrak a po něm zůstala tam spáti zář zesnulá a usmířená v tmách: vzpomínka na ty, kdo se nenavrátí. 18

KOMNATA
Světelným šumem mlčenlivě šeptá lednové hvězdy rozplývavý mór na ledném opálu, kde sině leptá průhlednou křehkost nadsmyslných flor. V dumavém zapomnění vlahých tmání dochvívá prázdné šero měkkých stop po zvolném vanu nerozhodných dlaní, jež v soumraku tu bledly, v hloubi dob. Vzdech táhlý, vzdušný, choře vysílený, v ó melodickém, zhasle altovém nedozní nikdy, pro smrt harfy sněný od dávno zašlých, v stínu mollovém. 19

MĚSTO
Vysněny tichem usínavých chvílí mlhavé lampy v kalných ampulích tam ševelivě nepokojny byly ztajenou přítomností zesnulých. Jich mroucím odrazem tma promodrává neslyšná, pod klenutím loggiet, v níž přeludem se mihne říza vlavá jak plachý, v prázdno padající květ. Pak zhaslo vše. Čís stín mi ovál skráň, větrné ruky gesto záhadné kynulo hvězdě, nežli zapadne, proti ní sině zprůsvitněla dlaň. 20

AVE
Vlnivým tlakem polozáře hvězdná v soumraku slabé zvonky rozhoupává v souznění mizivá a bíle štkavá s bázlivým deštěm perseidek z bezdna. Spanilý anděl zvadajících květů raněný šumem šera chorost mhavé své ruky léčí vůní vodometu třtinově třesavého mřením ave. A duši anděla vzdech zádumčivý nad skonem jasmínu mdle zamlží, když v dáli prška tónů sezdánliví a ticho tušeným jich stříbrem mží. 21

ZÁHROBNÍ ZEMĚ
Zář chabě lítostná jak v předvečeru lehounké smrti vane z naklonění vadnoucích lótů v křehkém pološeru a mdlobně sladká vůně zapomnění. Zesnulý vítr věčna, podvědomý (andělů šepot dosud hasne v něm), neslyšným omdlením se měkce lomí ve liliovém světle bezstředném. V mdlé unylosti země bezestinné pod neurčitou něhou stromoví s větrným chladem bezšumně se line geysirů štíhlých opál ledový. Zemřelých mhavý závan prolíná zlomené vody v háji vodotrysků a v afeliu dálném usíná Sirius, pastýř bledých vodotrysků. 22

SETKÁNÍ
Neznámý, jejž jsem potkal za soumraku, jenž těžkou zřítelnicí hltáš tmy a modré chvění vracíš z ticha zraků, proč náhle jsi mi divně neznámý... Byls měkkým chodcem stinné silhouetty, již v jednom dětství zahlédl jsem jít, když lehkým vanem v šeru Atlantid stmívala plaše bledozářné květy? Byls knězem posledním, jenž zpustlý chrám na mrtvé hvězdě střežil věrně v tmách, kde z všeho lidstva zbyl jsem s tebou sám, v posledním šepotání mléčných drah? Byls jiných světů bohem běloskvoucím v růžových hájích, ibisi kde hoří a svaté slunce pijí z horkých moří, kde tebe ctil jsem v zbožňování vroucím? Byls básníkem, jejž nesměle jsem čet’, jenž poznal po smrti svou záři ve mně a přišel, by mé nitro tajně shléd’, v zdánlivém těle ze vzdálené země? 23 Byls chmurou večerů v mém mládí sirém, kdy těšil jsem se z bezútěšné hudby, když v těžkých pláních vítr kvílel šírem a dutě huhlal záhadu mé sudby? Jsi snem, jenž stále vrací se v mé snění, a lesů neuzřených ševel měkký, a mého jsoucna dálné doplnění, souběžné se mnou hloubkami a věky? Podivný, náhle známý po jediném zastřeném gestu dlouze mlčícím, v němž zhuštěna tvá bytost, v žití jiném kdy opět potkám se s tvým věčným stínem... 24

DEŠŤ A PÍSEŇ
Drobounce romoní dešt monotonní v pokorném listoví a v temnotách, zpěv dívčí lahodný se chvějně roní a slábne jako lítost v samotách. Nestejné duo (pění táhlé dálné a tempo nervosní a chabě chvatné) všem větvím dává na obloze kalné nehybně věčné rozepětí matné. 25

TEMNO, ŠERO
Uhaslo v temnost vlahé okno cizí a tiše načrtnutá stromu duše v oddání mírném před ním náhle zmizí; zmítáním marným napodobí hluše stín zvonu starobylá ave jemná na zemi, kde s ním šumí listů stíny (v rozlitém stínu vlhkém listů stíny jsou nezřetelnou částí všeho temna) za větru, téměř téhož, jenž se chvěl kdys ve vlas dávných mrtvých, zčeřený, a ze rtů jejich v soumrak unášel marnosti smírné šepot ztracený. 26

VLAST
V uhelných nocích, za tmy nové luny, nadměrnou vášní čisté hvězdy žijí, stín lehký vrhá klas, květ, ruka, struny, když modrými je vznítí magnesii. Ty stíny stálic pozvolnými suny, neslyšné třtiny, v tebe lehce vryjí, v mhu vědomou, má duše, blahé runy, zvěst o tvé tajné vlasti Etherii. Mdlá hmota, plytce tkaná elektrony, svým hrubým zdáním tebe nelekej, to v širém prázdnu matných bodů vír. Svou pouhou vůlí náhle zastav jej, i zmizí zeď, strom, skála, zem i zony a volna vejdeš ve světelný mír. 27

TŘI
Je přece zázrak! V pratmě nekonečna sto tisíc soustav srší, jiskří div mhy mihotavé, smělá dráha mléčná, zrak zmámen zírá na hieroglyf. Náš oblak-svět (prach vírný neskutečna?) snad už byl o let myriadu dřív, jej vichří v modrou spirálu smršť věčna, v tmě tana, z dáli drobný, zdá se živ. Tím houpán realnem, slep jeho jasem nahmatám maně pod svým chladným vlasem zas hádanku, jež divně zve se duch. Snad druhá ze sebe i z prvé zšílí, hloub za vesmírným černem nezáří-li záhada záhad, divně zvaná Bůh. 28

MLHOVINA V ORIONU
Na dosah ptáčat klamně blyskotá, se z černa slemen slizká skvrnka noří, zář blízká, šest set letí let, v ní hoří, vře, víří, hýří, tryská, kolotá nic zmocněné, snu řidší prahmota, hvězd perly zrodila a jiné tvoří, kde šerpa mhy se uzlí v skvoucím moři a prázdno mění ve kvas života. Zřím stvoření, mhu zadrh’ povel Ducha? Snad v pevný glob se zhustí hvězdná tucha a duše sestoupí v tvar jasných těl. Kéž geniů tam vzejde vzdušné plémě; ráj vyšší, slastnější než trudná země; kéž svatý duch by tam se rozhořel! 29

TEMNÁ TVÁŘ
Neznámá dívka z okna hledící je tváří temnotnou, je vykrojenou jen neurčitě z tmy tmou žijící, jen žitím od temnoty odlišenou. Na křehkých rysů život hlubinný tma rozlévá své hluboké a jemné a v jedno splývající odstíny, je snad jen černým světlem hvězdy temné. Tak duše dívky, nad svět nakloněna, tmu žije, v ní se uvědomí tma, v týž se mnou večer, jenž je beze jména jen temnou vlnkou v noci neznáma. 30

V pokojíku malá návštěva. Žert a smích a hovor, jak byl trudný hloubce jinochově, jež se tměla žalně. Kdo to hledí na mne? Jaká mladičká a mírná síla? Co bys mohla říci mi, příliš jasná, milá, radostná? Tajně zírala svým vnitřním pohledem v černé, hluché pleso uvnitř mne; i v mlčení, jež nad ním zmrtvělo. – A při odchodu zvedl se k mým očím velký, jasný zrak. Hlubiny azurové záře! Za nimiž bydlí bytost nově stvořená, dosud neurčitá, jejíž obrysy, v šeru kreslené mhou světelnou, rýsují jen matně její vznešenost. Tak prostřed přeludného světa se zjevila mi pravda tvého jsoucna. 31

Je staré místo v rodné krajině, Je staré místo v rodné krajině,
kde v šíru na rovinách houstne hvozd. Několik bylo nás, kdo vešli v jeho stín zpod jitřních, bílých oblaků. Sloupy stromové tam obstupují sošku letní, slabě tepe zdroj v černé studánce, z ní tence vyvírá. Panna stále, stále hledící v zelené hloubky, vážně šumivé, mu dává divuplnou moc. V hrůze života zde duše prosté najdou tišinu, kde mírná tvář milostné mlčení kol rozlévá, to tlumí ptáků hlas i přísvity, jež prožehují zelenavý šer. Ne planá pověst; to je místo, jež mlčky někdy vzbudí v srdci div. * Pápeří hebké dětských modřínů a před ním hebký, hebký vlas, skvoucí v slunci. Jasná paseka, hudba třpytů, bzukotu a šumu, vlnění mlází, zářný třepot květů, zpívá slastnou píseň tobě, ji rozzpívala svěží krása tvá. 32 Opojné mládí, v kterém blouznílek zmírá vytrženým úžasem hledě na věčno, jež kol a kol rozkvetlo úchvatnými jevy přírody a vážně, nemluvně i sladce zírá naň z azurové zraků propasti. To byla ona chvíle: modrá zář i náhodné a mlčenlivé, mírné hnutí vlasu zlatého v teplém tichu blaženého vzduchu, to byl ten záchvěv osudu, to bylo slovo osudu. * Stezka hloubila se mezi keři v průhled daleký, kde na konci zeje lesní šero bojácné. My dva šli po ní; chvíle byla to, kdy srdce chtějí sobě zdáti se tajemnou slávou, svatým pokladem, než zasnoubí snad vroucí fluida. Tu byl bych tobě chtěl být knížetem indické země, abych ozdobil tvou duši bohatými klenoty darů duchovních. By mocně žila, temnomodrý plamen horoucí, jenž slastně tryská z boží podstaty. 33 Mlčení mluvilo víc nežli rty. My cítili, že naše mladičké, neutvořené dosud životy čekají rozhodnutí své. A při otázce věci lhostejné stéblo býlí maně utrhlas; planý stvol, v tvých zoubcích zlomený, na staletí zlomen být se zdál. * Den červencový dlouho nekončí. Dlouho žije horce, zvolna umírá. Prouhy stínů od kmenů a prouhy nachového zlata rýhovaly půdu suchých jehliček, když návrat protínal les vysoký. Potom dlouhá cesta. V soumraku. Z těch, co šli spolu, některým již napsán byl den zániku; a jiní měli rozvanuti být jak plevy náhodné. Ač budoucnost nikdo nevěděl a veselil se žert. Kdo z nezrozených byl by pozíral zpět na nás v šero jednoho sta let, ten viděl by jen průvod mrtvých stínů na cestě mezi tmícími se lesy, v dávný, všemi dávno zapomněný večer. * 34 Ves neznatelná. Potom minula. O zeď hvozdu štěkot odražen v prázdnu zůstával. Náš jdoucí krok, v těch chvílích na místě se tkvíti zdál, na témže kusu cesty kráčeje, jak na obraze barev pochmurných, kde stále nepohnutě spěchá sbor. * Dále, dále. Před churavou červení, kterou na jihu den zanechal, v dálce teskná řada matných topolů mlčela. A mlčení to dělo mi: „To je ten večer, pro nějž zrozen byls. Již za pradávna určen pro tebe, dnes stal se tobě svatým skutečnem. Jen zachyť jej, by marně nezašel. Kdybys kráčel celý věk a věk, v žití neučiníš ani kroku víc.“ * Ano. Osude, proč tedy, proč tak náhle ruka ochabla, že nemohlo ni vroucí hnutí vůle zachytit zářnou duši-motýla, jenž na dva kroky od ní ulétal? Ač blahý byl a rozvolněný soumrak, kdy k čekající něze probouzí i dítě-pannu nevědomý žár. * 35 Město. Příjemně tu šuměly ulice lidmi v teplém šeru pozdním. Nás několik, kdož byli sdruženi v staletích pouze na den jediný, se rozešlo. I ona k uličce, kde mělo míjet celé její mládí a celý dlouhý, osamělý život. * Tak krásný den, jenž jednou vskutku byl, se stane vidinou, ta v nocích ohluchlých se vynoří a září chvějivě v hloubi lhostejných a těžkých temnot, fata morgana nevzešlého štěstí, třepotavě jasový to stín, jenž byl útržkem jakéhosi žití druhého, které mohlo být a býti nemohlo, líbezný přelud dávné marnosti. 36

Prostomilé byly židle starobylé řezby dědovské, když vešla; životem zjasnil se prostor; vzduch dívčí zavanul jak pro mne. Přejemně hovořící hlas se trochu styděl za pleť v střevíčkách. Či zvonivé vlnky tak jsou odstíněny bohatým teplem srdce sevřeného něhou, až tlumí se někdy a zdá se, že chvatně stydlavostí jihnou? Jasnomodrá duše září, slní vítězně z hloubi očí světlem mladistvým; ať jest i v stáří čirá, azurná. Byl to večer myrty; v pozdním polosvitu zasadila chmurné listy panen, nevinnou hlínu hnětouc prsty šťastnými. Proč smutný chlad mne projal náhle? Nyní tížeji jsem umlkl, jak soumrak, jenž rychle roztavil už věci jizby. Ztemněla i ona, temný, teplý sen, tak skutečný v unikání vteřin pozemských, hustě zastavil se celý života let. Šlechetnou temnotou mi byla podávajíc bělavou skvrnu měkké, hebké síly, tu stiskla loučící se ruka má, jak v krátkém zašílení svém by chtěla říci slovo bytostné. 37

Znával jsem tebe v městě starobylém, v témže, kde co dítě nesen jsem po prvé a chabě pochopil svět zvláštní, jménem náměstí. To, kolem něhož naze beze střech se klikatila, lehce vlnila půvabná čára štítů vysokých, hudební vlásek na dutině nebes. Tam přehluboké byly večery, kdy slastné dusno mládí temnomodrého slévalo se s omámením věčna. V tom městě nalezl jsem tebe, jejíž srdce vznešené a teplé žilo skryto za květinami. V soumraku letním těžká vůně luk přivívala z dálky venkova a zrychlovala srdce neklidná. Tu v šeru vlahém, toužebném, jak mírná míjela jsi mne, mou duši zaplavila zraků zář, zelenavý zavlál šat. A v nevystihlé krátkosti té chvíle celé mládí mé se provždy zhustilo v to zelenavé zavlání. 38

Zas do hloubky se táhnou lesní stezky jak tenkrát, v mrtvém, slunném dnu; jehličí měkké dosud po letech vůní jejích vlasů voní jemně. Na konci cest se zlehka kloní keře, jak někdo neviděn by kráčel blíž... Pojď, snad tys. – Z věrných dálav temnou báji času hučí hvozd. * Ve velkých rozlohách, kde nelze tušiti konce lesů, volání slyš, teskné volání známého hlasu, jenž jde a bloudí a se ztrácí; jdeš vskutku v daleku někde nebo v sluchu horečném se rozpoutaly dávné záchvěvy sonorních tónů, ztracená? I šumot domnělých kroků v houštinách tajemně kývajících vyvanul; zešeření mysl sevřelo, dolů spouštějíc se na nehybných křídlech mraků. 39 Teď les se rozplakal jemným nářkem celý, tichým zpěvem šelestného deště, a zrosena ševelným šeptem, opuštěna v hlubinách těchto, dumala lesní Panna. * Jabloni uprostřed polí, přízraku veliké hlavy smutného, spícího obra za šera, za šera dnů, k bezhvězdným nocím můj pozdrav, osamělého chodce, jenž tebe vzpomínal v dáli, za lesy, za lesy tam. * Koleje jdou z prázdna do prázdna. Sám u staničky, domku. Jedna svítilna kraj šerý obzírá. Jak je jí tu, když v zimní noci starostlivě bdí? Dešť známě šustí mi, jak jednou večer v září, vůně zahrádky se tmí, jak v jiný, dusný večer, kdy po dni horkém dlouhým, zadušeným výstřelem tu zahučala boru mrákota a mládí mé s tou chvílí chtělo věčně ztrnout ve věčnu. 40

Večery podmračné, tmou těžkou sladké, když uzavřeny mlčí zahrady a dlouhý cvrkot opíjí luk chmuru, večery zádumčivé hvězdy Země, kdy prostřed hrozných rozloh vesmíru my dýšem v titěrném a těsném blízku, jen odděleni plytkou stěnou vzduchu, leč nikdy neprojdem ten tisíc stop, kdy prostřed ohromivých věků, věků my dýšem tutéž prostomilou chvíli, leč není stisku, jenž by chytil nenávratno, by ruce zachvěly se slastí současnosti, ty večery tak monotonně míjí, v nichž uplývá a mizí naše žití, smrtelné, krátké žití v prachu země, dvou bytostí, jež setkaly se marně. 41

Dnes od večera blahé myrty Dnes od večera blahé myrty
let deset zašlo; jsem dosud mlád. Je soumrak jako tenkrát; úzké hřebeny mraků ještě chmurně rdí se, prorva žlutého jasu putuje pomalounku, ale ještě déle bude putovat táhlou myslí mou. Bezstředné světlo zamřelé line na vše siný odlesk jednotvárný. Oděv přejde v setmělém okně; ač bledé šaty jsou tak křehké, je rozvolněný, důvěrný soumrak, kdy dívky nezapírají, že jsou vlahé, dosažitelný výtvor vzduchu letního. Vše je útle žlutě voskové: velmi pozdní svit beze stínů prolnul všechny věci řinule, že jsou jak obraz bezestínový ze světelné hmoty voskové. I dívky pod stromky ponuře vzdušnými, nažloutle živoucí, rtem zavlní. Temněji kalné šero na střechách se kupí, ty svážejí se šikměji. I tento soumrak je krásný, 42 jeden z mých mnohých osamělých šer. Štěstí prožité lze nahradit, ale jenom sněné, nedosněné štěstí ničím nenahradí sobě srdce, byť poslouchalo sebe hlouběji nevystihlou píseň jsoucna. 43

V dlouhém třepotu hořících lesních plátků, V dlouhém třepotu hořících lesních plátků,
v té prchavé hudbě zelené, dýchám vrcholů umlkavý šum; bližší haraší světle, beznadějně, dálnější hučí neurčitou moudrost, Čmel teple bublá u mne, jak by za stromy se blížil hovor teple medový. Elmione, dnes je zase den, kdy daleko odtud, před tisíci dnů, tvé srdce mladičce se rdělo a hebké modřínky hladily ti vlas. Vždycky, vždycky nepřítomná, vzpomínej na ten den lesní, jenž každým rokem šeřeji se stmívá; vzpomeň dnes, a snad i pro mne tvá krásná mysl se zvlní vzpomínkou; byť mezi námi široširý prostor, ta bude jediné sdružení nás, jediná jemná, letmá totožnost. Mnohé spavě slunné dny přejdou, než přestaneš býti; ale do uličky neměnného městečka z dálné mlhy lidstva nedolehne k tobě tepot srdce zapomenutého. 44

Rychle šel jsem lesy neznámými. Již se připozdívá; z houštin, z větvoví se řine soumrak. Cesta ztracena. Náhlá mýtina, tu znaven usedám. Čtverhran boru obstupuje místo; za mnou bledě zlátne západ nad zelení černou. Znivé ticho, v němž někdy hlasně ptáče zažalní. Zde, v cizím hvozdu, kudy nešla nikdy, z něhož čiší smutek neznámosti, kdyby se zjevila z tmy mezi kmeny! Jak v dnešním dnu, leč před mnohými léty, jsem ji spatřil zářnou, zlatavou, jejíž hlas tak plně napojil vnitřní sluch, že ještě nyní zní tu v mrtvu lesin jeho jemný zpěv. Tak kdyby přišla, síla života, by naplnila prázdno bytosti, a spolu bychom prošli světa noc. 45

Okno rozkřídlené nestejně, z něhož dlouho zírám, v lesním městysi, kde v cizím tichu poutník neusíná dlouho. Na vápně domu, matně světlém lunou, ani se nehnou stíny listů kaštanových. Samo listí šeravé a zachoulené tráví noc; jen někde zjasněn lupen. Nehybnost všeho; nehybna i záře. Utlumený hukot jezu, snem sordinovaný slap života. Před zrakem ne tělesným, leč vnitřnímvnitřním, jemné jitření se budí kolkol, vzrušily se podstaty všech listů: to náhlou přítomností její duše, jež přivanula z dalekého spánku. 46

Deštěm vítalo mne malé město. Deštěm vítalo mne malé město.
Jak zakrněly, zmenšily se domy! V tři kroky smrštily se táhlé cesty. Hned v uličce; již vymyl tolikrát v mé dlouhé vzdálenosti letní dešť. Tentýž starý domek beze změn, jenž dávno vybledlým se stal mi snem. Váhám porušiti jeho zavřenost; zkusit jeho hmotnost pochybnou. Přec. Chodbička. Ach, to je pan? Ano; mlčky zase do zraků si pohlížely naše osudy. Kde je plavý vlas, zář hedvábná? Zhnědl střídmě, zradil vzpomínku. V jemném tvaru trochu zamžilo se irrealno krásy. Ale tatáž bytost stkví se z jasných očí nezmarných, jak bude zářit vždy. Ty žiješ, žiješ stejně! Sen dlouhých dob zas skutečnem se stal, jež teplo jsoucných věcí rozlévá, a srdce tvé je vroucí pravdou zas. 47

Paseky není, sluncem zalité, kde skvělou září vánek povíval, míse léta minulá i budoucí. Stezky změněny a ztraceny. Z dětského mlází stal se jarý les, kyv šumných vrcholů, kyv sem a tam, již naučil se taktu věčnosti. Leč ne už my, teď jiné mládí v něm vteřiny čte roků duchovních. Bývalý obraz hudebního místa už dochvívá své zašlé vlnění jen v duších zesnulých neb vzdálených. Jen soška dosud v zelenavém šeru, v něm třepotá se nepokojný roj skvrn slunných. Kolem mocné kmeny, omšeny jasným světlem zeleným, poraněny třpytem pryskyřic. Zde tedy tenkrát, z této čiré studánky pil jsem div; i otevřel se zrak a uzřel tepat srdce vznešené, kam jasná duše z očí vítězných se snesla, aby prosvětlila je svým šlechetným a jasným vědomím. Tak záříc závojovou těla mhou 48 se zdálo býti kouzelné jak srdce žen dávnověkých, podivuhodných. Sám v samotách. Šum, jenž mi rozumí, mne zamžívá, jak plynou hodiny, hukot minulosti z dálí uspává. Pád větévky mne vzbouzí. Mušky pád zachví třpytnou nitkou pavoučí. Na studánku lístek žlutavý se schvívá. Ty, soško, víš; znáš mnohých duší dějiny. V tvých drobných zracích tmí se moudrost, z temných drobných hloubek temný proud v nitro line. Na ševelu hvozdů, pod tvým nehynoucím pohledem, mnohdy rozhodl se malý lidský osud. 49

Byly otevřeny dveře v šeru, v tu známou uličku, teď šednoucí, kde mluvu mají staré kameny, v tu, jíž jsem léta chodil v spánku svém. V úzké chodbičce tam proti sobě jsme stáli zas; a pozdní večer letní nás tavil šerem svým, že matná tvář žila jak jasný za závojem sen a drahé tělo v temný neútvar se rozplynulo, pohyb ruky byl jen zabloudilý přelet bělavý. V tu chvíli blaží, sobě vmýšleti, že v temné svého tvaru mrákavě, zbavené obrysů a podstaty, nic nejsi víc než sladký, moudrý duch a svěží srdce teple tepoucí. I mne už setřel soumrak zahoustlý a trudné hmotnosti mne pozbavil. Tak tu jsme byli bytost jen a bytost. A dlouho stáli, živý stín a stín, než podána je ruka loučení. Před tolika zaraženými léty tu vedle v jizbě, dosud nezměněné, chvíle byla, u dobrého stolu, kdy se těžké tmělo mlčení 50 a hustě zastavil se všechen čas. I dnes je chvíle, jaká v srdci zbývá jak drahá jízva věčně tesknící. Ale praví: „Setkání vás dvou na léto zemi nebylo tak krátké, jak chtělo mníti rozbolněné mládí. Dlouhá léta šuměla a táhla, dlouhý, marný, bezvýznamný vítr. Ale přec jen přišel někdy zas, znovu vzkříšen, večer ztracený a ono setkání dvou tichých rukou. Na chmurných, bezúčelných pláních země přec na dlouhou jste setkali se chvíli.“ Milá duše! Budeme-li jednou plameny zářivými v hrozném světle, na ni vzpomeň, vzpomeň v zásvětí. Však budeme-li jenom prach a naše zašlá jména pouhý stín a řádka písně zetlí nikým nečtená, přec nezmarna je aspoň skutečnost, že přece jednou býval na zemi ten oblak citu, teplo hluboké, jenž dlouho ještě vzduchem duchovním vlát bude, bez pána a cíle bloudící, všem neznámý a dávný závan. 51

Mezi starým, nezměněným domem, kde zhmotněn vzbudil jsem se k zírání, a jiným naproti, kde oni oba, kdo zjevili mně světlo světa, svou podstoupili trudnou smrt, a oknem, několik jen kroků odtud, kde ve veselé jizbě ponejprv jsem poznal modrou hloub tvé duše, mezi tímto trojím bodem osudu jsme stáli my. Byl večer srpnový a v teplých hustotách jen řídko hvězd. A léta, léta všude za námi. Tu v sebe vložily se dlaně: „Zdali sejdeme se za rok zas?“ ,Doufejme, že ano.’ Slova zdánlivá, však srdce věděla, že nikdy víc. Tak zašla v chodbě. Navždy. Prostě. A do věčnosti jsme si odnesli jen něco klidných stisků rukou a nevýznamných slov, jež hovořila, leč pod jich všednem bylo mlčení. Byli jsme oba marni. Ach, i ty; dřív mladá, krásná, dívčí síla-zář a dosud jasné zdraví, svěží duše-hlas. Marný byl náš duch a tělo, drobný majetek a prostý šat, jejž jsme si koupili. I místo v zešeřelých pláních znám, kde dobré, žitím nikdy nenaplněné tvé srdce bude těžkým spánkem spát. 52

Dva bývali, jimž osud, zastřen tmou, snad dáti chtěl, by spolu trhali na luzích země květy radostné, jichž blahým mlékem zapomní se marnost. Jinak rozhodlo se. Jinou cestou do soumraku zašel každý z nich, jen z dáli tušili své trvání. I tato tucha zajde. Staletí dout budou, temný, neúrodný vítr. Hvězdy k sobě přiblíží se zvolna a jiné od sebe se oddálí; vůz přejde v člun a W se změní v Z. Ani atom z jejich bytostí nebude se vznášet v prachu mrtvin. 53 OBSAH
Staré negativy
Na pláni5 Kaple6 Tmou v luhu7 Noc se blíží8 Vanitas9 Vzpomínka10 Večery mládí11 Sordiny12 Měsíc13 Jest hymnus14
Stíny na křišťálu
Krajina15 Příchod smrti16 Fantom17 Poutník18 Komnata19
[55] Město20 Ave21 Záhrobní země22 Setkání23 Dešť a píseň25 Temno, šero26 Vlast27 Tři28 Mlhovina v Orionu29 Temná tvář30
Elmione
V pokojíku malá návštěva31 Je staré místo v rodné krajině32 Prostomilé byly židle37 Znával jsem tebe v městě starobylém38 Zas do hloubky se táhnou lesní stezky39 Večery podmračné, tmou těžkou sladké41 Dnes od večera blahé myrty42 V dlouhém třepotu hořících lesních plátků44 Rychle šel jsem lesy neznámými45 Okno rozkřídlené nestejně46 Deštěm vítalo mne malé město47 Paseky není, sluncem zalité48 Byly otevřeny dveře v šeru50 Mezi starým, nezměněným domem52 Dva bývali, jimž osud, zastřen tmou53
[56] SBÍRKA BÁSNÍ HERMORA LILIY STÍNY BYLA VYDÁNA POČÁTKEM ROKU 1931 V KOMISI J. ŠNAJDRA V KLADNĚ
E: tb; 2005 [57]