Byly otevřeny dveře v šeru,

Hermor Lilia

Byly otevřeny dveře v šeru, v tu známou uličku, teď šednoucí, kde mluvu mají staré kameny, v tu, jíž jsem léta chodil v spánku svém. V úzké chodbičce tam proti sobě jsme stáli zas; a pozdní večer letní nás tavil šerem svým, že matná tvář žila jak jasný za závojem sen a drahé tělo v temný neútvar se rozplynulo, pohyb ruky byl jen zabloudilý přelet bělavý. V tu chvíli blaží, sobě vmýšleti, že v temné svého tvaru mrákavě, zbavené obrysů a podstaty, nic nejsi víc než sladký, moudrý duch a svěží srdce teple tepoucí. I mne už setřel soumrak zahoustlý a trudné hmotnosti mne pozbavil. Tak tu jsme byli bytost jen a bytost. A dlouho stáli, živý stín a stín, než podána je ruka loučení. Před tolika zaraženými léty tu vedle v jizbě, dosud nezměněné, chvíle byla, u dobrého stolu, kdy se těžké tmělo mlčení 50 a hustě zastavil se všechen čas. I dnes je chvíle, jaká v srdci zbývá jak drahá jízva věčně tesknící. Ale praví: „Setkání vás dvou na léto zemi nebylo tak krátké, jak chtělo mníti rozbolněné mládí. Dlouhá léta šuměla a táhla, dlouhý, marný, bezvýznamný vítr. Ale přec jen přišel někdy zas, znovu vzkříšen, večer ztracený a ono setkání dvou tichých rukou. Na chmurných, bezúčelných pláních země přec na dlouhou jste setkali se chvíli.“ Milá duše! Budeme-li jednou plameny zářivými v hrozném světle, na ni vzpomeň, vzpomeň v zásvětí. Však budeme-li jenom prach a naše zašlá jména pouhý stín a řádka písně zetlí nikým nečtená, přec nezmarna je aspoň skutečnost, že přece jednou býval na zemi ten oblak citu, teplo hluboké, jenž dlouho ještě vzduchem duchovním vlát bude, bez pána a cíle bloudící, všem neznámý a dávný závan. 51

Básně v knize Stíny: