Rychle šel jsem lesy neznámými.

Hermor Lilia

Rychle šel jsem lesy neznámými. Již se připozdívá; z houštin, z větvoví se řine soumrak. Cesta ztracena. Náhlá mýtina, tu znaven usedám. Čtverhran boru obstupuje místo; za mnou bledě zlátne západ nad zelení černou. Znivé ticho, v němž někdy hlasně ptáče zažalní. Zde, v cizím hvozdu, kudy nešla nikdy, z něhož čiší smutek neznámosti, kdyby se zjevila z tmy mezi kmeny! Jak v dnešním dnu, leč před mnohými léty, jsem ji spatřil zářnou, zlatavou, jejíž hlas tak plně napojil vnitřní sluch, že ještě nyní zní tu v mrtvu lesin jeho jemný zpěv. Tak kdyby přišla, síla života, by naplnila prázdno bytosti, a spolu bychom prošli světa noc. 45