Rychle šel jsem lesy neznámými.
Již se připozdívá; z houštin, z větvoví
se řine soumrak. Cesta ztracena.
Náhlá mýtina, tu znaven usedám.
Čtverhran boru obstupuje místo;
za mnou bledě zlátne západ
nad zelení černou. Znivé ticho,
v němž někdy hlasně ptáče zažalní.
Zde, v cizím hvozdu, kudy nešla nikdy,
z něhož čiší smutek neznámosti,
kdyby se zjevila z tmy mezi kmeny!
Jak v dnešním dnu, leč před mnohými léty,
jsem ji spatřil zářnou, zlatavou,
jejíž hlas tak plně napojil
vnitřní sluch, že ještě nyní zní
tu v mrtvu lesin jeho jemný zpěv.
Tak kdyby přišla, síla života,
by naplnila prázdno bytosti,
a spolu bychom prošli světa noc.
45