V dlouhém třepotu hořících lesních plátků,

Hermor Lilia

V dlouhém třepotu hořících lesních plátků, V dlouhém třepotu hořících lesních plátků,
v té prchavé hudbě zelené, dýchám vrcholů umlkavý šum; bližší haraší světle, beznadějně, dálnější hučí neurčitou moudrost, Čmel teple bublá u mne, jak by za stromy se blížil hovor teple medový. Elmione, dnes je zase den, kdy daleko odtud, před tisíci dnů, tvé srdce mladičce se rdělo a hebké modřínky hladily ti vlas. Vždycky, vždycky nepřítomná, vzpomínej na ten den lesní, jenž každým rokem šeřeji se stmívá; vzpomeň dnes, a snad i pro mne tvá krásná mysl se zvlní vzpomínkou; byť mezi námi široširý prostor, ta bude jediné sdružení nás, jediná jemná, letmá totožnost. Mnohé spavě slunné dny přejdou, než přestaneš býti; ale do uličky neměnného městečka z dálné mlhy lidstva nedolehne k tobě tepot srdce zapomenutého.
44