Paseky není, sluncem zalité,

Hermor Lilia

Paseky není, sluncem zalité, kde skvělou září vánek povíval, míse léta minulá i budoucí. Stezky změněny a ztraceny. Z dětského mlází stal se jarý les, kyv šumných vrcholů, kyv sem a tam, již naučil se taktu věčnosti. Leč ne už my, teď jiné mládí v něm vteřiny čte roků duchovních. Bývalý obraz hudebního místa už dochvívá své zašlé vlnění jen v duších zesnulých neb vzdálených. Jen soška dosud v zelenavém šeru, v něm třepotá se nepokojný roj skvrn slunných. Kolem mocné kmeny, omšeny jasným světlem zeleným, poraněny třpytem pryskyřic. Zde tedy tenkrát, z této čiré studánky pil jsem div; i otevřel se zrak a uzřel tepat srdce vznešené, kam jasná duše z očí vítězných se snesla, aby prosvětlila je svým šlechetným a jasným vědomím. Tak záříc závojovou těla mhou 48 se zdálo býti kouzelné jak srdce žen dávnověkých, podivuhodných. Sám v samotách. Šum, jenž mi rozumí, mne zamžívá, jak plynou hodiny, hukot minulosti z dálí uspává. Pád větévky mne vzbouzí. Mušky pád zachví třpytnou nitkou pavoučí. Na studánku lístek žlutavý se schvívá. Ty, soško, víš; znáš mnohých duší dějiny. V tvých drobných zracích tmí se moudrost, z temných drobných hloubek temný proud v nitro line. Na ševelu hvozdů, pod tvým nehynoucím pohledem, mnohdy rozhodl se malý lidský osud. 49