Byly otevřeny dveře v šeru,
v tu známou uličku, teď šednoucí,
kde mluvu mají staré kameny,
v tu, jíž jsem léta chodil v spánku svém.
V úzké chodbičce tam proti sobě
jsme stáli zas; a pozdní večer letní
nás tavil šerem svým, že matná tvář
žila jak jasný za závojem sen
a drahé tělo v temný neútvar
se rozplynulo, pohyb ruky byl
jen zabloudilý přelet bělavý.
V tu chvíli blaží, sobě vmýšleti,
že v temné svého tvaru mrákavě,
zbavené obrysů a podstaty,
nic nejsi víc než sladký, moudrý duch
a svěží srdce teple tepoucí.
I mne už setřel soumrak zahoustlý
a trudné hmotnosti mne pozbavil.
Tak tu jsme byli bytost jen a bytost.
A dlouho stáli, živý stín a stín,
než podána je ruka loučení.
Před tolika zaraženými léty
tu vedle v jizbě, dosud nezměněné,
chvíle byla, u dobrého stolu,
kdy se těžké tmělo mlčení
50
a hustě zastavil se všechen čas.
I dnes je chvíle, jaká v srdci zbývá
jak drahá jízva věčně tesknící.
Ale praví: „Setkání vás dvou
na léto zemi nebylo tak krátké,
jak chtělo mníti rozbolněné mládí.
Dlouhá léta šuměla a táhla,
dlouhý, marný, bezvýznamný vítr.
Ale přec jen přišel někdy zas,
znovu vzkříšen, večer ztracený
a ono setkání dvou tichých rukou.
Na chmurných, bezúčelných pláních země
přec na dlouhou jste setkali se chvíli.“
Milá duše! Budeme-li jednou
plameny zářivými v hrozném světle,
na ni vzpomeň, vzpomeň v zásvětí.
Však budeme-li jenom prach
a naše zašlá jména pouhý stín
a řádka písně zetlí nikým nečtená,
přec nezmarna je aspoň skutečnost,
že přece jednou býval na zemi
ten oblak citu, teplo hluboké,
jenž dlouho ještě vzduchem duchovním
vlát bude, bez pána a cíle bloudící,
všem neznámý a dávný závan.
51