Probuzení Země.*)
Panu Otokarovi Březinovi.
Neviděl jsem Vás, Mistře, ale vycítil jsem Vaši podobiznu. Spatřil jsem Vaši rozsmutnělou, melancholickou tvář.
A hleďte, já cítil z Vašich knih třesoucí se zemi v touhách po požitcích, Vaše srdce se chvělo mámivými rozkošemi – a já tušímtuším, jak jste to vše zadupalzadupal. Oh, ve svých vigiliích jste vše to proklel. Zapřel jste kyprou, mladou zemi, její žně jste zapálil, celý její vítězný jásot jste si podmanil a šel jste do gothických chrámů – – – ne, Vy jste tam zprvu nemohl jíti, ale plakal jste v prostorech věčných a bez mezí své hymny. Ale pak jste tam doputoval a padl jste na sarkofagy uložených soumraků a šílil jste slzami.
A já hledím na Vaše dvě knihy a ptám se Vás, Vás, jejž tolik miluji:
„Je to Vaše poslední sonata síly?“
Proč Vaše visionářské zraky viděly stoupat ze země brutalní, vyjící omdlení? Je plna úzměvůúsměvů rána při svém probuzení, bohatá nashromážděnými silami, pannenská a svěží, božsky lepá! Slyšel jste její volání po žencích? Oh, Vy jste slyšel, ale Vaše vyjevené rety volaly v křečích: „Zhyň!“.
Mistře, je tomu rok, co s jedním přítelem jsme se omamovalí Vašemi rhapsodiemi nekonečna. Milovalo mne tehda něžné děvčátko, které mi bylo tak oddáno. Chodili jsme po polích, umírala láskou a já ji nenáviděl. Nenáviděl jsem jí tak jako Vy, Mistře, (jenž je nyní tak divně, vyvýšeně milujete), nenáviděl jsem ji jako tolik jiných JiJí nenávidělo.
A přece v její krvi jásala nenasytná, svěží síla, ruce pálily prouděním nejsevřenějších objetí, prsa dýchala omamnými sny.
To roztoužené děvčátko jsem nenáviděl a zapudil.
A dnes, kdyby ke mně přišlo, vylíbal bych jí na rtech Edeny všech jejích růží.
Víte Mistře proč? Veliká, dobrotivá Země se ve mně probudila a v mých cévách stvořila nové chvění, ona dala
Psáno v červenci t. r.
24
vyrůst vinicím světelných hroznů, ssajících laskavé, mocné slunce.