Probuzení Země.*)

Otto Gulon

Probuzení Země.*) Panu Otokarovi Březinovi.
Neviděl jsem Vás, Mistře, ale vycítil jsem Vaši podobiznu. Spatřil jsem Vaši rozsmutnělou, melancholickou tvář. A hleďte, já cítil z Vašich knih třesoucí se zemi v touhách po požitcích, Vaše srdce se chvělo mámivými rozkošemi – a já tušímtuším, jak jste to vše zadupalzadupal. Oh, ve svých vigiliích jste vše to proklel. Zapřel jste kyprou, mladou zemi, její žně jste zapálil, celý její vítězný jásot jste si podmanil a šel jste do gothických chrámů – – – ne, Vy jste tam zprvu nemohl jíti, ale plakal jste v prostorech věčných a bez mezí své hymny. Ale pak jste tam doputoval a padl jste na sarkofagy uložených soumraků a šílil jste slzami. A já hledím na Vaše dvě knihy a ptám se Vás, Vás, jejž tolik miluji: „Je to Vaše poslední sonata síly?“ Proč Vaše visionářské zraky viděly stoupat ze země brutalní, vyjící omdlení? Je plna úzměvůúsměvů rána při svém probuzení, bohatá nashromážděnými silami, pannenská a svěží, božsky lepá! Slyšel jste její volání po žencích? Oh, Vy jste slyšel, ale Vaše vyjevené rety volaly v křečích: „Zhyň!“. Mistře, je tomu rok, co s jedním přítelem jsme se omamovalí Vašemi rhapsodiemi nekonečna. Milovalo mne tehda něžné děvčátko, které mi bylo tak oddáno. Chodili jsme po polích, umírala láskou a já ji nenáviděl. Nenáviděl jsem jí tak jako Vy, Mistře, (jenž je nyní tak divně, vyvýšeně milujete), nenáviděl jsem ji jako tolik jiných JiJí nenávidělo. A přece v její krvi jásala nenasytná, svěží síla, ruce pálily prouděním nejsevřenějších objetí, prsa dýchala omamnými sny. To roztoužené děvčátko jsem nenáviděl a zapudil. A dnes, kdyby ke mně přišlo, vylíbal bych jí na rtech Edeny všech jejích růží. Víte Mistře proč? Veliká, dobrotivá Země se ve mně probudila a v mých cévách stvořila nové chvění, ona dala Psáno v červenci t. r.
24 vyrůst vinicím světelných hroznů, ssajících laskavé, mocné slunce.

Básně v knize Háje, kde se tančí: