Voloďa Petrovič a Heinrich von Ofterdingen.

Otto Gulon

Voloďa Petrovič a Heinrich von Ofterdingen.
Voloďo, miluji tě více než Zinaidu a než tvého otce. A přece tolik lidí milovalo Zinaidu. Miluji tvé zaleknuté chlapectví, toužící po divných, do dálek tušících políbeních, miluji tvou tvář, která tak hořce plakala, miluji tvou něžnou, smutnou, nesmělou lásku. Miluji tě jako první stránky z Heinricha von Ofterdingen. Můj Voloďo a Heinrichu! 13 Za zkrvavělých večerů jste chodili parkem a toužili po modrých květinách. A chtěli jste právě ty nejkrásnější, ty královsky vysoké, ty císařsky vznešené, chtěli jste ty, které by vám byly oddány, s kterými by jste mluvili o svých nedoplakaných pohlazeních o všech krásných dámách, které šly kolem a neusmály se na vás. Chtěli jste ty, ku kterým by jste mohli zvolati; jediná přítelko! A pak vály dlouhé větry a vy jste trpěli. Oh, trpěli. Trpěli jste pro své melancholické sny, které k vám přicházely za nocí, kdy jste byli sami, trpěli jste pro omdlené květiny, které se zavíraly na večer. Neboť rána a večery bily tlukotem vašich veselí a smutků. Kráčeli jste královstvími unylých políbení ve svých sesmutnělých srdcích. A nepřinášeli vám modrých květin a vy sami jste ji nenašli. Často šli jste kolem nich a začervenali jste se. A tehdy nebyli jste již Heinrichem a Voloďou, ale dvěma touhama, které zpívaly z hluboka své duše o tesknotě zahrad.