NÁLADY.
Man liebt zuletzt seine Begierde, und nicht das Begehrte.
F. Nietzsche.
[I.]
Ach, já vím, zítra bude les šťavnatě vyzařovat. My se sejdem v té aleji, víš, kde stromy tak omamně voní.
A zítra budou vonět k omdlení silně.
Ty přijdeš a budeš plakat. Já vím určitě, že budeš plakat. Proč? Nezáleží na tom. Ale budeš horoucně plakat.
Já rozžehnu první náš polibek; a ten bude tak smrtelně dlouhý a úzkostně vyssávaný.
Skryješ se u mne, dětsky, důvěřivě, a budeš mne líbat v jarním, parfumovaném lese.
Proč pláčeš? Že jsem ti dal políbení, že les fialkami voní, že vlny zpívají melancholicky a z hluboka?
Nezáleží na tom – –
II.
Půjdu k jedné přítelkyni, která stává se matkou.
Na nízký tabouret usednu, u jejichjejích roztoužených nohounohou, a budu hladit dlouhé, vyhublé ruce, zpívající o jemných stínech. A budu jijí vypravovat o jejím dítěti.
Budu jijí vypravovat o bolestivých krajinách, nad nimiž svítí hedvábná luna.
Budu jijí trochu závidět její stesklou passivnost, její sny, rozkolébané malými ručinkami.
V jejichjejích očích budou kvést kytice polibků.
A my si tak musselinově porozumíme, ona mne tak dychtivě pohladí a usměje se na mne.
Já budu snít, že jsem sestrou jejího příštího chlapečka.
III.
Můj příští, můj jemný, rusovlasý synu, o tobě budu sníti. Budu tě vychovávat, sám elegantní a mlád, v sešeřelých salonech, kde rudnou matované fauteuily nahnědlých
15
garnitur, kam padají narudlé tóny delikátních, zmírajících západů, kde budou voněti subtilní vůně nejvypěstovanějších tuberos.
Budeš krásný, můj synu, v sametové toilettě!
A já dám ti vše, víc než mám, vychovám v tobětobě, co ve mně kvetlo kdys a nezazářilo, můj rusovlasý synu, svou duši v tobě rozdýchám otcovskými polibky a ty budeš větší než já.
A bude to pro mne tak bolestně sladké.
IV.
Je jasné slunce. Obloha koupe se v modři.
Dole po chodníku procházejí se zamilovaní mladíci s nedočkavými, těšícími se, lásku ssajícími děvčátky.
Jsme aristokraticky nemorální.
Jsme vysoce, vyjemněle nemorální.
Rozložíme se do oken, cynické vtipy necháme sklouzat, a budeme toužit někam vysoko, kde je tak průhledný aether.
Co nám dnes do lásky?
Ah, ssajeme tak sami – v sobě, ssajeme z duše naší duše. Máme vybroušenou, minutieusně krystallující aesthetiku.
Budeme kokettovat s protějšími brunetkami, které touží již dlouho. Pošleme jim několik parfumovaných polibků, napíšeme jim, že zítra čekáme na ně, až půjdou do pensionatu.
Toužíme po zahradách nabledlých růží.
V.
Růžemi si ověnčím hlavu, černé vlasy svoje si rozpustím, oleji nabalsamuji, jež žhavě voní, nejměkčími, bělostí tekoucími lilijemi posázím je.
Bílými závoji bude svítit mladá krása mého těla.
Bude to nádherná mystifikace mé duše, mystifikace házející dlouhé stíny za nejvyšších polednů mého velikého Chladna, vlnící se v sladkých, parfumovaných poloelipsách, kde praskají dlouhé písčiny mé bolesti.
Přijdou ke mně dnes děvčátka, blouznící děvčátka, v nejistých tušeních blížící se puberty.
Dám jim pít staré, perlivé cyperské víno, vykvašené dávno před časy.
16
Ke mně se vrhnou, budou tak plamenně toužit, vlasy mně opletou kol těla, plakati budou touhou. Líbat budou prsteny svítivého zlata na palcích mých malých noh (jsou vysázeny barbarskými smaragdy).
A já je políbím diskretně na bílá jejich čela a roztoužená, slzící je odešlu zpět.
VI.
Jaké nádherné ticho, jaké slavné licho, jaké velebné ticho!
Slunce vycházejí, veliká, plovoucí, pozlacená slunce a valí voje jasu ke mně po bílých planinách.
Sním....
Proč je tak rozlehle velebno!
Duše čeká, moje duše ve stínu olivových hájů, opojena pršícími vůněmi. Je bílá, nezhalená, naparfumovaná pannenskými náladami.
Je božsky lenivá, ona.
Sní...
Přijdou jinoši a já je budu líbat. Než nebudou jinoši, ale já budu jinochy.
Přijdou písně a já je budu líbat. Než nebudou písně, ale já budu písněmi.
Přijde celý svět a já jej budu líbat. Než nebude celý svět, ale já budu celým světem.
Přijdou vlny a já je budu líbat. Než nebudou vlny, ale já budu vlnami.
Oh, má duše, má veliká ssavá duše, je předvečer zářící neděle.