Když hledíme skrze mlhy.

Otto Gulon

Když hledíme skrze mlhy.
Ano, dnes se zastavuji a hledím do kvetoucích zahrad a ptám se: „Proč jsem se potácel tak dlouho v krajinách plouživé mlhy? Proč u černých řek jsem kráčel v hallucinacích a vláčený temnotami? Hle, tak blízko chvělo se jaro, smály se růže a mně, mně zpívala příroda hymny slavící mé mládí.“ Tančící oblaka se prohýbají, pnou se u veselém očekávání slunného tance. Budeme tančit v měké harmonii jara, budeme tančit před lidmi, před zástupy lidí, před mořem lidí. Ano, bude tam mnoho dívek, rusých a hnědých, a ty nás občerství rosnými lilijemi. Ach, smějí se dívky, když v obdivu mé síly a mého mládí ssají prosvítající nádheru mých rtů, smějí se bohové v bílých vzdušných chrámech nahé krásy, směje se moře, smějí se lesy, smějí se potoky. A tam u jabloně směje se moje růžová sadařka, tleská a hází mi jablka do mechu. 18