Večery.

Otto Gulon

Večery. (Úryvek z dopisu.)
Je jeden z večerů, za kterých rád pláču. Pohlazení takových večerů, kdy poprchává a je temno, působí jako strach stromů, obtížených květy před ostrým větrem, jako odchod mé milenky do mlh, jako bázeň umělce, že nevytvoří díla nikdy tak dokonalého. Ano, ty večery se jmenují nervosní, lítostnou bázní. A tehda dovedete si tak naklonit děvčata, že se zahledí na Vás svým modrým okem a jejich ruce Vám řeknou: „Klaníme se před Tvou onemocnělou, mužskou duší.“ A budou si myslit: Oh, proč i my nejsme tak nervosní. Ale tehda Vám nebudou chutnat jejich políbení a Vám se zachce být sám, sám. 21 Neboť nebudete slyšet nic jiného, než večery melancholických hvězd, večery utonulých pralesů, večery opuštěných ostrovů. Zatoužíte a zapláčete být k sobě intimním a budete litovat těch měkých srdcí, kterým jste ublížil. Ty večery se proto také jmenují chvěním měsíců. Kdy uslyšíte jejich šumot? Až hvězdy na obloze budou tát pomalu a vysíleně a ony sklesnou v řece. Celý se zachvějete bohatstvím něhy a lítostí, které vyšumnělo Vám v duši. A vycítíte nádheru vstávajícího slunce, jásání zítřejšího rána. Proto se jmenují konečně i večery slavnostních obrození.