Pohádka o umdlených snech.

Otto Gulon

Pohádka o umdlených snech.
Všechny delikátní sny vyvedl princ ku stesknělým průplavům. Chtěl, aby tančily, aby v sladkých symfoniích celé sklouzající se splavy jejich hlazení padaly do stříbrných nádržek, ku palácům modrých víl. Chtěl, aby víly, přilákané krásou jeho snů pomalu na hladinu se vynořovaly a zpívaly mu do dálek letící písně o zlatých studnách, při nichž si česají své zvonící, unylé vlasy. A jeho sny se seřadily a tančily. Teskle, melancholicky tančily. A náhle chably, klesaly a všechny se položily do mechů pod smutnící modříny, na pokraji hlubokých, v samotách tonoucích lesů a všechny plakaly. A tehda připlula k němu královna víl a zpívala: Princi, princi, jsi příliš něžný a sladký. Princi, princi, jsi příliš veliká touha. Princi, princi, proč ti nemohu dát své království. Princi, princi... 14 Neodpověděl. Jen jedna vzlykající tesklivost z toho, co se mu dávno zdálo, z toho bohatého, které rozléval kolem, z toho celého šedého, kde už nebudou víly, z toho velikého, nevyzpívaného...