Příchod smutku.
Ona, dětská dívčinka, Lamína, jak ji jmenoval, se na něho zasmála. Narcis již toužil dlouho jako po růžovém, nahém loktu, na němž se houpal veliký zlatý náramek, po jemných, rozechvělých prstících s delikátními a diskretními nehty. A ona tím vším svítila, ona, smějící se a naivní a v chvilce promyšleně vážná.
Miloval její růže, zčervenalé nejvzdušnějšími nuancemnuancemi polibků, které mu nosila po svěžích východech slunce
6
dychtivá s ním mluviti, dotknouti se jeho šíje, jeho měkých rukou.
Lamína tesknila někdy v modrých melodiích, které v sklánivém echu se tratily na obzorech, tesknila dusivými touhami žáru. Ve vysokých oktavách těch melodií pršel déšť dusivých polibků, jichž se lekala, horečné údery budoucích bolestí, které neměla ráda.
Dnes přišla k Narcisovi.
Očekával ji v stmělém, matovaném salonu, parfumovaném mdlou malátností a závratnými vůněmi napouštěných sametů, hnědými kožemi medvědů, s krbem v roznyvělém zákoutí. Políbili se chutnavě na jemnou hrdelní kůži; polibení takové činívalo jim vždy hladivé omámení.
Přišla v bílých, nadýchaných šatečkách.
„Toužil jsem po vás, moje holubice.“
A sedli si na diskretní fauteuily.
Hovořili.
Lamína vstala a rozžehla u svých úst bílou, nemocně, souchotinářsky vytáhlou cigarettu (Narcis je srovnával s pergamenovými ručkami melancholických Elvír) a položila se v jeho klín a přismykla k jeho prsám. Bylo v ní tolik bublavě se smějícího, roztouženě vzlykavého.
Vstali.
Ona v úsilovně se chrlícím zapomenutí mu klesala k obličeji a vydýchávala modravé závoje dýmu. Narcis ssál.
A náhle se mu zdála tato papirosa příliš protipřírodní, příliš nezdravě raffinovaná. Spaly v ní západy perversních století, otrávené šílenstvími vychrtlých parfumů. Odhodil papirosu a líbal Lamínu na závratí sklopená víčka, třesoucí se ve volajícím vypnutí.
Ona ho nepochopovala. Narcis ovšem to věděl. A ten stemnělý salon, kde obrazy v tmavě zlatých rámcích rozlévaly přitlumené světlo, kde vše bylo diskretní, oloupené o stříbřité svity, truchle začarované, nemluvné, příliš ho hladil svými kožemi a roztemňoval. Vyciťoval, že zde v té parfumované zázemí je příliš nad ni silný, příliš podmaňující, příliš kulturami suggerující, příliš mužský.
Ale on zatoužil rozepnout do dálek svou duši a stenčit její husté sonáty.
7
Odvedl ji na zasklenou verandu, s bílými stěnami, s nábytkem aetherně modrým.
Lehli si na sofu, on jijí rozpustil vlasy a nechal v nich rozkvést velkým fialám.
„Hleďte, chce se mi mluviti. Lamíniny vlasy jsem rozpustil, rozkvetl velké fialy a chtěl bych vám dát do boltců dlouhé, vyplakané perly. Perly visící na stříbrných řetízcích. Na vašem malíčku rozjasnil bych stříbrný, benátský prsten s nyvým křišťálem. Ah, dnes miluji stříbro, naivní, bílé, opěvující lásky polibků.
Do rozechvělých delikátních krajin půjdeme. Víte, kde kvetou lesy mých sněžných lilií, kde majáky házejí magnesiová světla na háje útlých bříz. Moje veliké štěstí se roztřese po vystříbřených obzorech a bude v jíní svítiti kolem. Moje veliké štěstí pokryje parky bledavých chrysanthem a bude jim šeptati písně šumící měsíci dalekých moří. Ó lesy smutně stínící zrcadlové vlny jezera v zamlčeném rozsmutnění, ó opuštěné lovčí zámečky, kde spí vylitá bujná vína, ó roztesknělé bažantnice, v nichž procházely se robustní dámy a krmily zlaté ptáky, moje plesající štěstí vám vrátí dávná slunce.“
Ale při vypravování pojímal ho smutek, ty magnesiové, lesklé krajiny pluly tiše k němu a on tušil, že jeho veliké štěstí se sesmutní a rozpláče.
Pokračoval:
„Lekám se, že moje štěstí je příliš slábo. Víte, Lamíno, ono je tak sensitivní. A břízy a lesy u jezera a lilie a chrysanthemy by je nekonečně rády v sobě rozssály.“
Zpíval:
„Štěstí své dám labutím
a v lesy půjdu spát
pod stíny korun setmělých.
Stín plave teskně ku dálkám
a slunce shasínají
a pávi černí letí v dál
kde dávno někdo umíral
a prámy domů plují
dlouze, stlumeně, teskle,
dlouze, stlumeně, teskle...“
8