JE SMUTNÉ DOPOLEDNE...
Je smutné dopoledne; den bez slunce a tmavý.
Je jedenáctého. To datum, bože, praví
mi řečí vzpomínek: „Je měsíc tomu celý,
co duši poprvé jejími pod pocely
bys málem vydechl.“ Ó ano, měsíc lásky
tak krásné, že bych znovu zaň život dal do sázky,
Tvých měsíc úsměvů! Ty dny Tvé přítomnosti!
Ten měsíc něhy Tvé! Ó nikdy, nikdy „dosti“
mně nebude lze říci tvým nyvým políbením,
těm sladkým dotekům, těm žhavým zanícením.
Tak dlouho mít tě rád a nikdy neosmělit
se doufat v lásku Tvou. Pak, jednou nocí, vtělit
sen v skutečnost, čím práh’ jsem, mít náhle vyplněno!
To v šílenství mé srdce uvrhlo, ó ženo!
Ó milenko! ó sestro! ó má přítelkyně!
(Neb vše, čím žena mohla promluvit kdy ve mně,
tvým jménem svedeno je v blahou resonanci.)
Jak říci štěstí své? Distichem nebo stancí?
Mám alexandrin vzít či blankvers? trochej pouhý?
Daktyl, řeč rozkoše? Jamb k vyjádření touhy?
Kdo ví? Však nejlepším mně zdá se rytmem býti
ten, kterým srdce naše bijí, žijí, cítí,
když v žáru lásky k sobě jsme se přiblížili...
Teď s bohem. Ale ne. Mně dopřej ještě chvíli,
bych s horoucností, něhou, vášnivě a prudce
ty královské moh’ zlíbat drobné drahé ruce,
jež nejdražším jsou pro mne šperkem v celém světě.
25