NAVRATITELKA
Památce jedné ženy
Muž:
Své sny jsem zapletl do hlubin tvojich vlasů, v tvých očích zelených chtěl nalézt celou krásu. Tys byla pro mne vším, tys byla mojím světem, tys byla pro mne jarem, tys byla pro mne létem. Já zatím stoupal výš – já tonul v moři dálek, tys byla v údolí, já tebe tolik dalek. Tys byla v údolí: nad tebou smíchy vály, a v květů kališích se zlaté včely smály. Své srdce naklonilas k rákosím, jež snila, a jedním velkým douškem jich smutky duši pila,pila. Ve středu lesa, na meších, jsi plna vůně žila, a plocha jezera tvé údy zrcadlila. Já zatím stoupal výš, na hřebeny hor, v sněhu a pyšný dávno zapomněl na lásku tvou a něhu. Však v těchto výškách, sonorní, jak smavé mučitelky, šly písně zvonic z údolí sem ke mně, do mé lebky, a slunce jako posli neodvratitelných soudů prýštila na nebi a mřela v sloupích troudu. Oh, jak jsem zakřičel v své nevýslovné bázni a hmatal po tobě, bych v polibků tvých lázni ozdravěl; však když jsem nenašel nikde tebe, svou kletbu nenávisti jsem řičel v propast nebe a pak jsem klesl k zemi, do níž rmut se vlívá a poslouchal, jak tělo mé ve vteřinách ztlívá. 11 Žena:
Oh, jak jsi nemocen! V tvých očích plno mlhy, v tvých očích smysl irreálního se zmítá, v tvých očích, očích, jež hleděly do jiných světů. Vezmi mé vlasy, oviň zas kolem svých prsou, snad nalezneš sny, jež kdysi jsi zapletl do nich. Tvé sny minulých roků klíčily v plavých mých vlasech, veliká naše matka Země na ně se smála. Tož vezmi, milenče, jich plody na výsluních zralé, vezmi plody ty sladké, v něž Země šťávu svou hnala, snad zase zaplane tvé líce melancholické, snad robustní hymny Půdy vyvíří zas z tvého srdce. Muž:
Ženo! kdybych tě poznal! Kdybych moh’ tajemství zničit, jež visí mezi námi, mezi pohlavím mým a tvojím, kdybych moh’ vniknout v tvé srdce jak v posvátné háje, překvapit tam tvou duši, když v řece se koupá! Však marno; už neumím hledat. Má pleť příliš je měkká, neumím hádat už myšlenky letící teď tvými zraky. Ten démon neznáma sedí na každém z našich polibků, ssaje jich barvy – takže se vracejí bledé. Žena:
Pojď! zapomeň na hvězdy, které’s tam viděl, zapomeň na vše, zapomeň na zlý zpěv kouzelníků! Vezměm’ se za ruce. Opij se zemí a světlem! Proč toužíš vyjíti daleko nad sebe sama? 12 Usíná Muž a nad ním stojí Žena bělostná, krásná a tichá, jí sny noc v prsy dýchá velká a světla plná. Sny o spasení Muže padají s firmamentů, vše je připraveno říci světu jeho pravé jméno, v krocích noci děje se veliký přerod. A zatím se probouzí Muž, a zatím v daleku jsou spoutány mhy, dech měsíce zlý se zvolna sklání za řeku. Muž:
Spal jsem? Jak dlouho? Žena:
Spals. Nad tebou bděly hvězdy a mé zraky. Muž:
Že hvězdy nade mnou bděly a tvoje světlé oči? Jsem jako opilý světlem, a svítání z hloubi mé duše svým stříbrným hlasem budí pohádku víry a blaha. Žena:
Tož tušíš, že třeba být chudým, nízkým a sladkým, bys nesl za večerů klidných své dary nejspanilejší? 13 Chudoba tvá se promění v popěvky srdcí, pokora zatlačí všeliké vrásky v tvém čele a tím, žes byl sladký, uslyšíš sladká slova, jež ti zašeptá ten, kterému’s zůstal věren. Muž:
Však, Ženo, pod stínem tvým velkým a tmavým žel, třikrát žel, že tichnou zpěvy a vůně. Kam se ty nakloníš smutná, kde zaperlí smíchy tvé lehké, všechno se po tobě vzpíná a chce tě ze šatu svlékat, chce, slyšíš to, Ženo, vzít štěstí tvé, štěstí, chce v pleti tvé pozemské cítit divnou chut nekonečna. Žena:
Hleď, to nejsem já, tvá milenka vášnivá, slabá, to nejsou moje vlasy, lesklé a uspávavé, to nejsou moje zraky, klidné a namodralé; v mé oči jak v nádržku veplují daleké duhy, mé vlasy jsou zahrady slunce, jež k poledni stoupá, a já, milenče smutný, jsem zrcadlem dálek a časů. Muž:
Nalézt tvou metafysickou krásu, ó Ženo, ó kouzelný květe, nalézt výdechy lesů ve chvění tvé opojné pleti, nalézt v tvých zářivých očích hladiny velikých obloh, nalézt v rytmech tvých prsů volání klasových rozloh, nalézt v tanci tvých nohou sny o slunci a mořích... 14 Žena:
Najdeš víc, najdeš mnoho, najdeš všecko, co žije, najdeš všecko, co tvoří, najdeš všecko, co jásá, pod lampou mého těla uzříš lidstvo jít k vítězným cílům. Ó pojď! Pojď a líbej! Pojď a všechno spatříš, spatříš, jak světy putují ku nekonečným břehům, spatříš jezera se lesknout mezi vrchy, spatříš tichá stáda se vracet z večera domů, spatříš vášnivá léta se ukládat ve stínech révy, spatříš květiny žití se otvírat v životech matek – jen hleď, hleď stále mým tělem prosvítavým, a nauč se v něm hledat velký rozdech věčna. 15

KDYŽ VEČERY DNŮ MARNÝCH...
Když večery dnů marných zhasnou purpury, v horizontech tehdy mdloba jen se chví, opilství nám vniká zvolna do duší, vše, co nezní láskou, nám tam ohluší. Ačkoli noc stoupá, a plno je hvězd, milenky jdem hledat na úpatí cest, požehnání luny voní z těch promenád, luny, která doufá, luny, již mám rád; a tehdy věčný pohyb, zdá se, že cítíme a věčný příliv žití, zdá se, že slyšíme. Ó vzácná opilství, když v duše zefyru zní tichá resonance hudby vesmíru! 16

ZAVŘETE NAŠE DVORCE...
Zavřete naše dvorce, zavřete petlicí, a nechte nás zde žíti, ach nechte, samotné, když bouře rozhučí se v noci nad krajem, my budem tady jen v svých jizbách tiše lkát. Již dlouho na koních jsme v slunci nejeli, již dlouho nikoho jsme v polích nezřeli, tak slabí byli jsme, že smíchy milenek nás večer do lesů nevylákaly. Již není o čem snít, již hvězdy nevyjdou, a vyjdou-li, my přece nebudem jich zřít, jen srdce zacuká, když slunce zapadne, a opět zacuká při prvních zábřescích. 17

LÉTO V ZLATĚ
Mladé rusé přástevnice zlato sypou v slunečnice, zahrady jsou zlata plny; mladé rusé přástevnice pavučiny zlaté vlny předou, předou zpívajíce. 18

IMPROVISUJE...
Improvisuje na téma, trochu dlouhé už: Já tě miluji, já, Věčně Nerozhodnutý, promenuji na večer, a hvězdy, jedna po druhé, jak na oblohu vstupují, mi činí hlavu opilou svým leskem z nadnebes... Oh, to by bylo krásné, tak kdyby ku příkladu se mi proměnila třeba v Herodiadu, jíž bych mučen láskou nějakou šílenou obětoval ne Jana – ale hlavu svou. Anebo, dejme tomu, že se stane z ní malá Salambo, jež v záři měsíční mé srdce přestaví mi ve chrám Tanitin, kde všechno bude tajemství, sen, rytmus, vůně, stín. Však takto žíti evropsky zda možno, hvězdy půlnoci? Tak počítejme alespoň, mám-li jí říci, že ji chci... (V lásce dávám adresu nedůvěry svému srdci.) Tož: ano ne, ano ne, ano ne, počítám na knoflíkách svého srdce, ano ne, ano ne, ne – – A tak dva mladí lidé, on a ona, ve stínu alejí se ruku v ruce večer zvolna vláčejí a bez polibku, kouříce, jdou spolu dáleji. 19

NÁVŠTĚVA
Tak, jako bývá v pohádkách, mne jednou navštívila, již nevím, v které noci, snu podivuhodná víla. Jí z její dlaní ledových dva keře růží kvetly, a v její očích plálo to jak nesčetnými světly. „Ty růže, ač se zdají být, ty keřem nejsou, milý, ty“ řekla tiše „srdce jsou; jinak by nerozvily. Jsou touha. Rudé jsou, vždyť živím je svou krví, a že mi krev už vyssály, mám obličej tak bledý. Vše dala jsem, co mohla dát; však růže na mých dlaních sní o těch, jimž jsou určeny, o krásných, vzácných paních, o rukách, jež je utrhnou, o rukách císařoven, o rukách svatě tajemných, v nichž smysl hvězd je vložen. Však paní nejdou... Zbývá mi: s nadějí umírati (mé růže chtějí růsti výš); i tu jim nutno dáti, tvář zahalit a neptat se, proč touhou život zhasl, jen zemřít...“ Vzdychl jsem si tu. Ret se jí němě třásl, a „tiše, tiše“, řekla mi a tiše zasténala, a tiše šat jí zašuměl, mne tiše v náruč spiala a tiše, tiše zmizela... ta, jež mne milovala. 20

TROCHU ŽENY
Zpěvačka kupletů zpívat už začala. Valčíku kadence táhlé zazněly z orchestru. Seděl jsem u vína; na židli vedle mne náhle blondýna přisedla, drobná a vonící, k mladému člověku, smavá, z dětských že nevyšla sukének, řekl bys, tak zdá se nevinná, hravá. Přisedla. Smála se. O žízni mluvila, dlaň svou mu na šíji kladla, koupil-li, jásala, nekoupil, plísnila, tak buďto hořkla, buď sládla. Ve chvíli stůl náš byl pokrytý láhvemi. (Rýnské dvě, vermut, a chablis.) Lízla jen od každé, novou však mámila, nový druh před ni zas kladli. Mate ho smíchem svým, měnnou hrou úsměvů, nervosou dlaní svých malých, šelmovským gestem, jímž ke rtům mu podává tokajským rudnoucí kalich. 21 Prsteny s prstů mu pomalu vysvléká, na své si palce je dává, tak zcela bez citu, jako když kuchařka kuře oškubává. Zdvihli se konečně... Sukénku nadzvedla, v úsměvu zoubky jí bleskly. Šla jako královna; zář lamp jí padala v její vlas dětský a lesklý – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A já, mysle na knihy ty počestné, v kterých každá láska končí oltářem, v kterých obraz ženy aureolou dobra jako svatý při procesí bývá ozářen, řekl jsem k nim: množte se dál, idylické zjevy těšivé, v hezkých vazbách pro měšťáky poctivé, knihy krotké!... Ale lidé žili, žijí, budou žíti v Ninive... 22

V TOM ŠERU POCHMURNÉM...
V tom šeru pochmurném paláce Renesance mdlá rozkoší a vábná hříchem krásy v žár bílý touhu srdcí rozžehla jsi, o Gíso, kněžko opojného tance. Jak tygřici se boky tvoje chvějí smyslnou vlnou, která krev chce míti. Hlas jak zpěv houslí. Ten, kdo jím se vznítí, buď láskou zmírá nebo beznadějí. Tvým polibkem-li Ezzův duch se ztemní, ký div, neb rty tvé jsou jak výheň žhavé, ty kostmi prolnou, mozek spálí hravě, ty cestou šílenství vést znají v opojení. 23

TAK DROBNÁ...
Tak drobná, jímavá v své radosti i žalu! Tak přítulná svých chorých očí leskem! Tak tklivá v smíchu. Rozmilá svým steskem! Tak čista ve všem okolním tom kalu! Tak malou Hedviku’s tak živě zkouzlila mi, že maně v ní na Isu zapomínám. Za ruku chci Tě vzít (již často líbám) a jako malé děcko uspat pohádkami. 24

JE SMUTNÉ DOPOLEDNE...
Je smutné dopoledne; den bez slunce a tmavý. Je jedenáctého. To datum, bože, praví mi řečí vzpomínek: „Je měsíc tomu celý, co duši poprvé jejími pod pocely bys málem vydechl.“ Ó ano, měsíc lásky tak krásné, že bych znovu zaň život dal do sázky, Tvých měsíc úsměvů! Ty dny Tvé přítomnosti! Ten měsíc něhy Tvé! Ó nikdy, nikdy „dosti“ mně nebude lze říci tvým nyvým políbením, těm sladkým dotekům, těm žhavým zanícením. Tak dlouho mít tě rád a nikdy neosmělit se doufat v lásku Tvou. Pak, jednou nocí, vtělit sen v skutečnost, čím práh’ jsem, mít náhle vyplněno! To v šílenství mé srdce uvrhlo, ó ženo! Ó milenko! ó sestro! ó má přítelkyně! (Neb vše, čím žena mohla promluvit kdy ve mně, tvým jménem svedeno je v blahou resonanci.) Jak říci štěstí své? Distichem nebo stancí? Mám alexandrin vzít či blankvers? trochej pouhý? Daktyl, řeč rozkoše? Jamb k vyjádření touhy? Kdo ví? Však nejlepším mně zdá se rytmem býti ten, kterým srdce naše bijí, žijí, cítí, když v žáru lásky k sobě jsme se přiblížili... Teď s bohem. Ale ne. Mně dopřej ještě chvíli, bych s horoucností, něhou, vášnivě a prudce ty královské moh’ zlíbat drobné drahé ruce, jež nejdražším jsou pro mne šperkem v celém světě. 25

SVŮJ BÍLÝ POLOŽ LOKET...
Svůj bílý polož loket na bílou šíji mou a zahal kol mne všechno jedinou tesknou tmou, bych zřel jen tichý zrak tvůj, v něm zelenavý stín a pod ním volné stopy tvých mladých, hříšných vin; nás nemiluje žádný, ač prosím k Érotu, v tvém srdci však už všechno zná lásky žebrotu, zná marnost objetí, illusi líbání a po ekstasích noci zívání v svítání. Pojď, sednem k posteli a nechme v dáli svět, chci slyšet tebe tiše o něčem vyprávět: jak stalo se, že žije v tvých očích ještě stín a pod ním bolné stopy tvých mladých hříšných vin. 26

NA BÍLÝCH PODUŠKÁCH...
Na bílých poduškách tvých vlasů nádhera blouditi bude v tmách jak východu bajadéra. A polibky jak hvězdy z tmy noci rodící se shluknou v zář a zpěvy nad mrtvou večernicí. 27

MASKY
Již jsou zde všichni: krásné Hollanďanky, rozmarná Carmen, pestrý Harlekýn, i Medvěd z „Prodané“ (nos spiatý čtyřmi zámky), Clown, Jeptiška a Rus a Mouřenín. Již pleť zde voní, hudba valčík hraje, mák prvý spadl s vlasů Cikánce, svou bradu ztratil Mouřenín (neb falešná je) a s Carmen Rus se spustil do tance. Pod škraboškami oči všem tu září, rty rudnou, těla na tělech se chvějí, (Jeptiška zapomněla doma růženec) – Tak všichni, mluvkové i samotáři, svůj smutek na pár hodin umlčet zde chtějí. A zítra bude teprv popelec. 28

OČI
Ty oči modré, andělské a jasné jak pramen čisté, hluboké jak tůně, to tělo bílé plné dívčí vůně teď ve svých loktech držím, břímě slastné. Kdys políbit jsem nesměl divukrásné jí oči. Dnes však o polibek stůně. Dnes horečka se chvěje v jejím lůně, a v náručí mém, zdá se, vášní zhasne. Dnes marně hledám stopy čistých zraků. Jsou zlé a kalné jako oči draků a rozkoš v nich se divým vírem točí... Tu mezi dvojím políbením ťal mne rmut krutý, divý (pokání to žalné), že v rozkoš zasvětil jsem tyto oči. 29

OSTRUHY
V mé matky sténání a rady lékařovy, když první vzkřiknutí mé zaznělo komnatami, můj otec, jízdní důstojník, svým štěstím chorý, v pokoji vedle chodil, zvoně ostruhami. Ta hudba ostruh navždy v srdci zůstala mi. Na chůvě vymoh’ jsem, že v jízdárnu mne vedla, kde červení a modří dragouni ujížděli. Tu starý rytmistr mne k sobě bral do sedla a hop! a hop! a hop! už v čele čet jsme jeli, prach lítal do očí, a polnice nám zněly. Od dob těch v postýlku když spat mne ukládali jsem slyšel povely znít, trompety, chřestot zbraně, jak modrá vlna vpřed se eskadrony hnaly na koních zpocených, meč připravený k ráně, divoký lidí tlum, jenž mřít jde odhodlaně. To sen byl... Třeba teď na vážné věci myslit a knihy psát... než někdy starý mne sen zase zmámí. Tu modré zjevy jezdců zas se začnou křísit, trompety zpívají: „Nech pera! Pojeď s námi!“ A celou noc v mé hlavě zní to ostruhami. 30

ŘEKA
Od psacího stolku jsem povstal, prací znaven, mdlý pokusy vyslovit to, co duší mi vlálo. Ven vyšel jsem. Nedělní den to byl, na večer chladno a šumno a hlučno jak v den ten po Praze bývá. Šly fintivé ženy kolem s Istným úsměvem na růžových retech, a vojáci, z obchodu commis, sváteční, vyžehlení, náramky chřestíce pyšně, nadutě, vyzývavě, pak nějaký boháč, jenž v kavárnu zajel na partii karet. A stále šli kolem noví, všichni v nedělních kravatách, stejní, se stejnými náramky, stejnými řečmi, stejným smíchem. V jich očích prázdno jsem viděl a prázdno jsem cítil v jich srdcích, zoufalost sahala po mně z dvojího tohoto prázdna. Tu zbloudil jsem ku břehu řeky. Slunce již nebylo vidět, jen červánky, rudé jak záře, nad Petřínem vysoko stály, do řeky padly jich barvy, krví hladinu spláchly, červánků čerstvou krví, jež je tak chorým milá. Zakrvavena se řeka přes jezy řítila dolů, a na její hladině zřel jsem stín věží, stromů stíny, dno nebes. Stály tam nehybné, němé, jen vítr-li zadul tu mírně, jakobys stromy, věžmi a nebesy zatřás, vlny se chvěly. Krev ji zdrásala celou, stíny se složily na ni. Ona však plynula tiše vstříc neznámému cíli, radostná, smavá, bohatýrská a krásná na šíji své nesla jev stínů a nádheru barev. 31 I zahleděl jsem se více. A jakobych s Vltavou splynul, pokora do žil mi přešla, a lidským mým srdcem, tím neklidným, citlivým, žárlivým, lidským srdcem radost se rozlila toho, co necítí a věčně je němé. 32

PÍSEŇ NÁVRATU
Když od tebe v noci se vracím samoten, s tvým polibkem nad víno sladším – ten či ten mne postoj tvůj, hled, gesto, slovo provází, v mé hlavě tančí krásy tvojí obrazy. Tu všude zřím tě kolem sebe mihat se, tvých očí plničké je nebe, po hlase tě v šumu půlnočního vanu poznávám, stín domů, stromů podobu tvou béře sám. Vzduch zimní noci teplý je mi, a jím, hle! jak šel by za mnou výslech jemný pleti tvé! 33

ZÁZRAKY
Byť mladá, mrtvá byla. Lože kol stál zástup v smutku, v slzách, naříkavý. Vzduch létem voněl; slunce paprsk žhavý v tvář dopad’ jí, žal setřev s ní i bol. V tom Kristus vešel; hlasem tichým děl: „Vstaň, dcero, spíš jen, neb ty’s neumřela“. I vstala, usmála se, tvář se celá jí žitím zabarvila, prchla smrti běl... Tou mrtvou, dříve než ty’s přišla ke mně, můj život byl. Kol smutky zněly temně a rouchem smrti byl jsem přioděn. Ty’s neřekla nic. Jen ses pousmála, ne modlitbu, jen polibek’s mi dala, i vstal jsem také z hrobu probuzen. 34

ÚNOROVÝ DEN
Je smutno tu a mlžno. Nad labským splavem stojím. Most v dálce stínem je, les mhavou záclonou. Svist větru. Řeky pláč. A v tomto nářku dvojím kry jedna po druhé po jezu dolů jdou. Strom černý bez listů, svah bez zeleně, zvadlý. Led v kusích u břehu zbyl ještě tu a tam. Mhy šedé závoje až k střechám domů spadly, a teď jak by v mé srdce je vnést chtěl větru van. Ah, stát tu s tebou! Stát a do mlhy se dívat, kry v letu sledovat, jak mizí vírů v důl! chlad cítit kolem kol, však teplem rozechvívat se tam, kde loket tvůj by na mém spočinul! Tvých očí střežit hled, tvé černé, jemné vlasy zřít ve šíj spadat ti, zlým větrem nesené... Pak únor zmizel by; pod kouzlem tvojí krásy by půvab v sobě měl dnů slunné jeseně. 35

VERŠE PŘILOŽENÉ KE KVĚTINÁM
Ty drobné květy zvadnou. Však, ty, jimž vzkvést jsi dala v mém srdci, věčně kvést jak věčné jaro budou. Ty prvé vůni ztratí i barvu poznenáhla; ty druhé jako sen nechť v duši tvojí zbudou, jak krásný sen o tom, jenž neměl jiné touhy, než u tebe dlít, snít, ne pán: jen otrok pouhý. 36

BALLADA O NEJISTÉ BUDOUCNOSTI
To divná láska! Rád tě mít zoufale, jak já, bez úkoje, tvých černých očí střežit svit, v tvých ústech nalézt žití zdroje a vědět (neb’s to řekla): To je rozmar, jenž ji mijí již – jak strašno ptát se, leže, stoje: Čím budu, až mne opustíš? Co žije, doufá; člověk v klid, jenž ochrání ho strasti, boje; za mrazu lípa tuší znít jar příštích steré včelí roje; květ doufá v jar. Jen srdce moje bez víry bije v prsou, slyš! Ó, aspoň nyní v rozkoš zkoj je: Čím budu, až mne opustíš? Tu chvíli blíže slyším jít: Snad ještě jenom dvoje, troje procitnutí v tvých loktech. Zpít mne v posled chtěly rty snad tvoje. Snad nikdy víc již bez závoje se ke mně nenachýlíš níž. Tu prázdno cítím, Smrti znoje... Tím budu, až mne opustíš. 37 Poslání:
Co na tom? Dej mi ústa svoje a líbej, zardus! ptát se když bych chtěl se Tebe, lásko moje, čím budu, až mne opustíš? 38

PROSBA
Života nechť mého svíce v prudkém plamu zhasne! Černý zrak mé kouzelnice cynické a krásné nechť mne vede, svede, vznítí, zapálí a sžehne, za to –: noc s ní jednu býti, kadeře ty temné rukou hladit, v ústech drásat, v pokoji, kde vůní z mojí milé vzduch je nassát – zemříti chci u ní. Umné její rety žhavé bolest s políbením, drobné její ručky hravé touhu s rozechvěním smísit znají rozkoš s trýzní, peklo s nebem spojit; kdo se od ní napil, žízní, marně chtěj se skojit. V horečku jste proměnily život můj, vy oči. Prosím, hleďte na mne chvíli černých zpod obočí! 39

JEL SMUTNOU KRAJINOU...
Jel smutnou krajinou pod stromy uvadlými, pod stromy uvadlými zvolna jel, kůň k předu kráčel smutně kroky mdlými, a z tyčí telegrafních podzimní zpěv zněl. Jel smutnou krajinou. Vše žití zradilo ho, jsou ženy zrádné, zrádné myšlenky, zní havranů to hejno: „hoho, hoho“. Jel zvolna. Poprvé jel bez své milenky. Tak sladce mřelo by se. Podzim svity mdlými by mrtvé tělo zhalil ve svůj šlář. To tělo zryté zobci klovatými by v poli padlo sladce jako na polštář. Jel smutnou krajinou pod stromy uvadlými. 43

LISTY Z DENÍKU
I
V tu noc můj spánek s bděním střídal se jak v bouři temno s blesků zásvitem, já ve snu Tebe zřel a vzbudiv se, jsem s hrůzou cítil, že mi unikáš. Tu každá z maličkostí toho večera, ježjenž právě minul, hřebem ohnivým v mé nitro bila. Znova viděl jsem hled toho muže, toužný, vášnivý a jasný štěstím, které z očí mýchtvých mu v ústrety vstříc slibně kývalo; i neklidný Tvůj postoj v síni divadla, šat nový, vzatý jemu na počest, tvář od mne odvrácenou, dychtivě tím směrem hledící, jímž přijít měl, a chvatný ruky stisk, když shlédla’s jej; pak na ulici v hloučku známých svých já sám jel kolem tebe nespatřen – zas v jeho blízkosti jsi kráčela, plášť nový majíc, jejž jsem poprvé zřel na tobě. V tu chvíli Vzpomínka, do pelu růží štětec smáčejíc, mně malovala sladce tah co tah, 44 jak z divadla jsme vracívali se: Hle! Řeka spala v záři měsíční, stín domů na protějším nábřeží byl osvětleným oknem tu či tam jen skrovně osvícen. A tichem tím jez hučel toliko, a krok náš ozýval se. Jak šťastni byli jsme! Vzdech, úsměv nám za tisíc vydal slov, stisk loktů byl nám řečí výmluvnou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A zatím, co to vše jsem znovu prožíval, tu jako had když uštkne, obraz jiný, cizí tak mně každým nervem jel. Já letní kraj jsem viděl, lesní houšť, jíž místy jen oblohy modrý přísvit proniká, dvě postavy, tož ty a vedle on, a ve vzduchu tom vonném srpnovém, kdy srdce jako skřivan z prsou nám by v opojení chtělo vzletět výš, vy klesáte si v prvé objetí. V té chvíli, bych se uměl modliti, za smrt bych Tvou se každým nervem svým byl pomodlil... Proč, vzkřik jsem k Osudu, proč raděj mrtvou nedáš mi ji v klín? Ret chladný je?... 45 II
Kdos řekl mi, že chodím jako v snách a na chorobu hádal, radil mi, bych k lékaři šel. Pravdy polovic se bloud ten dopátral: že jako v snách kol chodím, pravda je; však žádný medikus lék nepředpíše mi, jenž užíván, mně zdraví vrátil by. Sám, v nitru svém, chorobu musím buďto překonat, či na ni zemřít – není vyhnutí. O, Hamlete ty věru moderní, jenž dumáš, ne jak zabít otčíma, však vlastní lásku svou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 46

KVĚTNOVÝ POZDRAV
Vůně, barvy, slunce šípy sleťte na rozkvetlou zem! Včely kolem květů lípy, lásky, srdce kol, jež kypí, obletujte v tanci svém! Kštice vlajte! Zraky žhněte! Na rtu nechať ulpí ret! Z rána dnes jsme za knížete Jaro, šťastné, pacholeté nastolili na trůn let. „Hle, již jde k nám v říze květné, co mu dáme, milá má?“ – „Na nás zrak až jeho slétne, věneček mu hodím, věř mně, věneček můj za nás dva!...“ 47

Ó LÁSKO
Ó Lásko, po níž nyvě vrou přesladcí básníci, mně zločinnou a krutou hrou jsi byla, vraždící jsi rukou sáhla do mých tuch, krev na prstech ti znát, když vzhůru vznesl se můj duchduch, vždy srazil mne tvůj spár – – – 48

ROZCHOD
Šly s nyvým úsměvem, úsměvem žalující, šly v řízách stříbrných, šly tiše při měsíci, na rukou démant plál a slza v bledé líci. Kdos mluvil o lásce, muk, snů a touhy plné, hlas jeho zněl jak ten, jenž pláče, sténá, klne, a tiše snášel v svit se řeky stříbrovlné. Však ony, aniž víc se nazpět ohlédnuly, dál byly krok co krok, čís odváděny vůlí, jen vanem zřejmy rouch, jež v náhlém větru duly. 49

PODZIMNÍ NÁLADA
Dal vítr ke rtům polnici a zadul. Skučící a štkavé, štěkavé a žalující – jak smečky vydávání, pláč jak listí ve vichřici – šly hlasy z jeho vykynulých lící. Pak, v slunka úsměvu, se neslo utišení. Vzplál v broskvích rudý strom a v révě zasvit’ hrozen. Checht zařehotal... Měchatý to Silén – číš v pravici a zvadlé listí na lysině – sem vpotácel se... Lehce po pěšině se šoumá ženský krok, a tvrdě pazneht duní: kozonoh s ženkou. S rohů se mu spouští nit, babí léto. Ji věnec aster krášlí. Zašli... A ticho... Polibek jen slyšeti je v houšti a na obzoru řev smečky se vzdalující. 50

VZPOMÍNKA NA SLOVÁCKO
Po obzor sám co dohlédneš, mák, réva, fenikl a rež, strom prostřed polí. Do sprahlé půdy pere žár s oblohy-pece; suchopár, až oči bolí! Nad sklípkem věnec. Sejdi v důl. Vše voní vínem, zeď i stůl i káď i bečky. A co tu sedíš v přítmí tich – zpěv, cinkot, šumot, štěbot, smích: jdou kolem žnečky. Je v sklonu den již... Noční van lán čeří, houpe sem a tam na větvích hnízda. Pes zaštěk. Kdosi haleká. Teď měsíc vyplul. Z daleka fujara hvízdá. 51

NA SVATEBNÍ KYTICI
Květiny my smavých tváří hovoříme vůní, barvou: vykveť, dokud slunce září! Miluj, než se oči zavrou! Nejsmutnější ze všech larvou ten, kdo v stesku samotaří. 52

LISTOPAD
Listopad, ó, listopad, ó, listí, které padá! Nebude tě mít už rád, ten, kohos měla ráda! Smutek je v usmání, vše bledne, stydne, zvádá, jako ten vřes na stráni, jak listí, které padá! 53

TÉ, KTERÁ S VLÍDNÝM ÚSMĚVEM
Té, která s vlídným úsměvem mi včera řekla: na shledanou, té, jež je sněním mojich dní a blahem nocí, v milovanou jí v rukují ruku kladu květů trs, těch v nejněžnějších barvách snících; nechť svoji vonnou mají stráž při sladkém lůžku Milujících! 54

SIVÉ OČI USMÁLY SE
Sivé oči usmály se za světla, ach, za světla, naráz moje dávná bolest odlétla, ach, odlétla. Sivé oči usmály se za noci, ach, za noci, proti jejich kouzlu není pomoci, ach, pomoci. Sivé oči, sviťte věčně dnem i tmou, ach, dnem i tmou, zalévejte září svojí lásku mou, ach, lásku mou! 55

JSOU DNI
Jsou dni, kdy všichni kol mne mladšími se zdají, mé oči, myslím si, jen mladost potkávají, jdu na zemi a přec jak v božím šel bych ráji. Jdu. Za vrbou tu kdes je šklebná Zima skryta. Leč pro mne růže, hloh a bez i myrta zkvítá, a v trávě perlí se hlať rosy neupitá. Jdu. Z chladné dáli sníh jak krahujci sem fičí. Leč pro mne křepelka „pět peněz“ v brázdě křičí, a skřivan trylkuje, ten zpěvák trpasličí. Proč tento zázrak zkvet? Proč svěžest, kde jsou vrásky? Proč v dravce blízkosti zní sladká píseň lásky? Proč růže a proč hloh, kde Leden klouže na ski? Že v nitro nejhlouběj, až na dno, vstoupiv jaře, já svobodným se stal a tvůrčím ohněm záře, v své duše plameni rys Boží shléd jsem tváře. 56

JDI, DRSNÝ POUTNÍKU
V den zimní, sněživý, kdy chladem jak by spěla již jara příštího sem sladkodechá zvěst, kdos potkal tě; ne kdos: to byla žena celá, jež dobré srdce své tvým ústům nabízela. Tys líbal, šeptaje: toť slední láska jest. Toť slední láska jest! A lehce, bez přítěže, ve sladký krve var jsi tělo ponořil. Ó, lesy, rybníky! Ó, nivy, hory, strže, jak krásné byly jste, když, ruku její drže v své dlani, s milenkou jsi tiše hovořil! Ó, kterak vzpomínáš dnes toho podvečera: stáls v tmavém údolí, u paty šerých skal, stín hradu starého do mlžného rost’ šera, vše zmlklo: v dvorci zpěv i hrdla v stromech sterá, jen křehký její hlas se tichem rozplakal. Zda tehdy tušila, svou opírajíc hlavu o rušnou tvoji hruď, dní příštích sudbu již? Zda jinou milenku, s koturnem, v zlatohlavu, s varytem stříbrným a v purpurovém hávu, již tehdy spatřila jít k tobě blíž a blíž? Zda v háje vyšedši, noc tichá, mlčelivá, jí kraje zjevila, kam budeš odvlékán? Že jasnou studánku, kam sivý zrak se dívá, za moře zaměníš, za vlnobití divá, za hrůzu samoty a vichrů hvizd a van? 57 Zda tuchou chvěla se, že všechna láska její, sny, něha, úsměvy i písně kouzelné, tě s cesty nezradí, kde hloubky Věčna zejí, kde tichem Ideje tě božské provázejí, a k metě dovedou, kde nesmrtelnost žhne? Jdi, drsný Poutníku, a masem nechť jsou živá tvá lidská chodidla, než v cíle dojdeš tiš! Však dobré srdce to, jež jindy trylkem zpívá, že smrtí ovanuls, že nota zoufanlivá teď hořce z něho lká, zda to si zodpovíš? 58

DEJ MI SVÝCH ÚST
Dej mi svých úst, ó, mladá a chtivá, ty, štíhlá jak proutek, ty, lichotivá, ty, oheň a víno, ty – zkáza i vzrůst – Dej mi svých úst! Horce a mdle žhne to z tvé pleti. Prs tvůj v mé dlani klesá a letí. Ó, větrná jízdo bez sedel, uzd! Dej mi svých úst! Neříkej: ne. Neříkej: ano. Čím jsou nám druzí? Noc je. Čím ráno? Tělo nechť v tělo cítíme růst! Dej mi svých úst! 59

TVŮJ OBRÁZEK
Tvůj obrázek jsem postavil u lůžka, na nočním stolku, o sirník jsem jej opřel. (Můj byt v hotelu je tak chudý.) Dívám se na tebe a dobře tě poznávám, i tvůj pokoj, vzorek, malby, na stěně obraz i portiéru. Dívám se na tebe před usnutím, dívám se na tebe v noci, když se probouzím, při hořící svíčce, i když za spuštěnou záslonou fanfára kohoutů zní v ranní šero. Říkám ti: „Holčičko! Usměj se! Proč hledíš tak smutně?“ a sám se usmívám, když se mi zdá, že rty zachvěl ti úsměv. Jsi mi tak blízká, tak vonná jsi, hmatám tě takořka, laskám se s tebou, z pod tvého kabátku cítím tvou pleť, voním tvé tělíčko, tvá drobná ňadra, bok hebký, hladké, vášnivé nožky. Sladko je milovat, sladko být milovánu! Ale teď vzorek pokoje připomíná mi, že je to týž, kde žiješ s tím druhým, kde se tě dotýká, kde tě hladí, kde se mu dáváš... Rychle! Shasnout světlo, abych nic neviděl, vše aby pohltila noc! 60

DOPOSUD NEVÍŠ
Doposud nevíš a netušíš, doposud neznáš a nepoznáváš. Ale já, jako zahradník cítí, kdy se rozevře květ, cítím, že lásky tvé květ se odchyluje a převrací k jinému světlu. Brzo a nebudu ti sluníčkem, brzo a cize mineš, brzo a sama nepochopíš, jak bylo možno, žes mne očekávala s chvějícími se ňadry, s tlukoucím srdcem. 61

VÍM, ŽE JSI MNE KLAMALA
Vím, že jsi mne klamala, mátla, zmátla, podváděla. Ale přec tvé: „Tralala“ duši vyvábí mi z těla. Slzy tvé, čím ty mi jsou, kajícně když kanou s tváří? Náhodou či nehodou krev mi v žilách žhnou a vaří. Nech mne. Dost je našich vin. Nechoď. Neplač. Znáš mou muku? A přec nejsem než tvůj stín, teplý bok a suchou ruku tvou když ucítím. 62

KVĚTY
Květy, milé květy, rcete, čím as budu, vy až v plody dozrajete? Tolik záře ve vás hoří, hřeje, hraje, tolik víry, síly do příštího máje. Tolik záře ve vás! Ve mně stesk jen bledý... Což vás, květy milé, vidím naposledy? 63

RANNÍ ROZHOVOR
„Zpívej, zpívej, skřivánku, když procitnou milující!“ „Je z polibků nebo z červánků růžový nach na mém líci?“ „Nevím, ó, drahá. Vždyť v nočních tmách vše u nás pozavíráno.“ „Milý můj, hle, už po špičkách k lůžku nám vtančilo ráno.“ „Kolik hvězd sprchlo v tmavou tiš, zatím co spala’s v mém klíně! Věčnosti blíž jsme, zítřku blíž, bližší jsme o noc hlíně.“ „Nehřeš! Nám co napsala noc písmem diamantovým, tobě – Přítomná-Bývalá – v polibku jednou povím.“ „Věrná a dobrá! Při mně stůj, z dlaní nech mne pít štěstí.“ „Řekni, že můj jsi, můj jsi, můj, že u nohou tvých smím kvésti.“ „Tvůj jsem, když bdím, i ve spánku, dni se náš den i stmívej.“ „Do ranního jasu, skřivánku, do ranního jasu zpívej!“ 64

POLEDNE RÁJE
Stál v stínu, o strom podepřen; i byla polední chvíle. Z pod větví k slunci vyhléd’: lvu se podobalo, a hřívu těžké chundelily blesky. Sám včera zrodil se; dnes, z jeho boku, žena. A srdce, jak černá prsť, v níž nezabral pluh dosud, se třáslo: žízní po rose a hladem po semeni. Co bylo, neznal; neznal ni, co bude, ni zla, ni dobra. Jen – na své pleti – sladkou koupel stínu, sta, statisíce hlasů zvířat vůkol a statisíce vůní. Šla boží chvíle polednem ráje. 65

ZA MRTVÝMI
Památce Jarouše Nováka
Již nikdy nezapějete, zvony, již nikdy nezazvoníte, písně, nikdy již, tím bezemračným hlasem, v němž radost dřív z našich, smavá, vzlétala prsou k slunci blíž. V roj nedočkavých budoucích lásek, v třesk plnozvuký zítřejších číší, všechněm z nás, jak tichý stesk a výčitka tichá – nám živým – těch, kdo dožili, vzlykne lkavý hlas. 66

KMOTRA SMRT
Samá kost a samý strach, Kmotra-Smrt tím božím, širým světem, jako zloděj, chodívala po špičkách. Zde ji odehnali, jinde vrátka na sedmerý pevně zamkli zámek. Posléz o půlnoci, ustrašená, vrátká, (svítili a sýček cestu ukazoval) pod řimsou se shýbla u sousedů, jako nitka tenká, spárou u okénka k lůžku vplížila se, choré lidské krve napila se, lačná vešla – s hladem odcházela. Změněnas’ teď tuze, kmotro, kmotřičko, kulaťoučká jako z kraslic! Pec ti sjela v oči, růže na líčko, veselá jdeš světem, kvasíc: jedno sousto – tisíc mužů, tisíc mladých, pěkných mužů, ode dne jsi ke dni těžší, vyšší – veselejší. 67 POZNÁMKA
Básnická pozůstalost Otakara Theera obsahuje všecky jeho dokončené verše, které od vydání Hájů, kde se tančí vznikly až do básníkovy smrti, ale které nebyly pojaty do jeho tří knih básnických, do Výprav k Já, do Úzkostí a nadějí a do sbírky Všemu navzdory. Jsou v tomto souboru rozděleny do dvou skupin: v první shrnuty jsou básně Theera jinocha, do druhé pojata lyrika Theera muže, a dělítkem jest přibližně několikaleté období Theerova lyrického zmlknutí, kdy psal skoro výhradně povídkovou prósu a kritiku. Většina čísel byla otištěna nedlouho po vzniku v různých časopisech a sbornících, jiné kusy vybrány z Theerovy rukopisné pozůstalosti, vše v pořádku chronologickém, pokud jej bylo možno zjistiti. Po Theerově smrti publikovány byly četné z těchto básní jednak r. 1920 ve sborníku Na pamět Otakara Theera, jednak r. 1924 v třetím, definitivním vydání Výpravy k Já. Ctí-li posuzovatel estetický přísnou autokritiku Theerovu, která potlačila v knihách čísla slabá myšlenkově, výrazově i formálně, dovede literární historik viděti i v těchto zavržených kusech, podobných třískám z dílny mladého mistra, poučné dokumenty jeho básnického i lidského vývoje. A. N.
[68] OBSAH
[69] I
Navratitelka11 Když večery dnů marných...16 Zavřete naše dvorce...17 Léto v zlatě18 Improvisuje...19 Návštěva20 Trochu ženy21 V tom šeru pochmurném...23 Tak drobná...24 Je smutné dopoledne...25 Svůj bílý polož loketloket...26 Na bílých poduškách...27 Masky28 Oči29 Ostruhy30 Řeka31 Píseň návratu33 Zázraky34 Únorový den35 Verše přiložené ke květinám36 Ballada o nejisté budoucnosti37 Prosba39
II
Jel smutnou krajinou...43 Listy z deníku I, II44 Květnový pozdrav47 Ó lásko48 Rozchod49 Podzimní nálada50 [71] Vzpomínka na Slovácko51 Na svatební kytici52 Listopad53 Té, která s vlídným úsměvem54 Sivé oči usmály se55 Jsou dni56 Jdi, drsný poutníku57 Dej mi svých úst59 Tvůj obrázek60 Doposud nevíš61 Vím, že jsi mne klamala62 Květy63 Ranní rozhovor64 Poledne ráje65 Za mrtvými66 Kmotra smrt67 Poznámka68
[72] Otakar Theer BÁSNICKÁ POZŮSTALOST Básně Uspořádal Arne Novák Upravil Svatopluk Klír Vydal Dr. Ot. Štorch-Marien Praha-Žižkov, Fibichova ulice 1307 na podzim roku 1924 jako 87. svazek své edice AVENTINUM v 550 výtiscích, z nichž tento má číslo 160 Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě
E: jf; 2005 [73]