PODZIMNÍ NÁLADA

Otakar Theer

PODZIMNÍ NÁLADA
Dal vítr ke rtům polnici a zadul. Skučící a štkavé, štěkavé a žalující – jak smečky vydávání, pláč jak listí ve vichřici – šly hlasy z jeho vykynulých lící. Pak, v slunka úsměvu, se neslo utišení. Vzplál v broskvích rudý strom a v révě zasvit’ hrozen. Checht zařehotal... Měchatý to Silén číš v pravici a zvadlé listí na lysině – sem vpotácel se... Lehce po pěšině se šoumá ženský krok, a tvrdě pazneht duní: kozonoh s ženkou. S rohů se mu spouští nit, babí léto. Ji věnec aster krášlí. Zašli... A ticho... Polibek jen slyšeti je v houšti a na obzoru řev smečky se vzdalující. 50