LISTY Z DENÍKU

Otakar Theer

LISTY Z DENÍKU
I
V tu noc můj spánek s bděním střídal se jak v bouři temno s blesků zásvitem, já ve snu Tebe zřel a vzbudiv se, jsem s hrůzou cítil, že mi unikáš. Tu každá z maličkostí toho večera, ježjenž právě minul, hřebem ohnivým v mé nitro bila. Znova viděl jsem hled toho muže, toužný, vášnivý a jasný štěstím, které z očí mýchtvých mu v ústrety vstříc slibně kývalo; i neklidný Tvůj postoj v síni divadla, šat nový, vzatý jemu na počest, tvář od mne odvrácenou, dychtivě tím směrem hledící, jímž přijít měl, a chvatný ruky stisk, když shlédla’s jej; pak na ulici v hloučku známých svých já sám jel kolem tebe nespatřen – zas v jeho blízkosti jsi kráčela, plášť nový majíc, jejž jsem poprvé zřel na tobě. V tu chvíli Vzpomínka, do pelu růží štětec smáčejíc, mně malovala sladce tah co tah, 44 jak z divadla jsme vracívali se: Hle! Řeka spala v záři měsíční, stín domů na protějším nábřeží byl osvětleným oknem tu či tam jen skrovně osvícen. A tichem tím jez hučel toliko, a krok náš ozýval se. Jak šťastni byli jsme! Vzdech, úsměv nám za tisíc vydal slov, stisk loktů byl nám řečí výmluvnou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A zatím, co to vše jsem znovu prožíval, tu jako had když uštkne, obraz jiný, cizí tak mně každým nervem jel. Já letní kraj jsem viděl, lesní houšť, jíž místy jen oblohy modrý přísvit proniká, dvě postavy, tož ty a vedle on, a ve vzduchu tom vonném srpnovém, kdy srdce jako skřivan z prsou nám by v opojení chtělo vzletět výš, vy klesáte si v prvé objetí. V té chvíli, bych se uměl modliti, za smrt bych Tvou se každým nervem svým byl pomodlil... Proč, vzkřik jsem k Osudu, proč raděj mrtvou nedáš mi ji v klín? Ret chladný je?... 45 II
Kdos řekl mi, že chodím jako v snách a na chorobu hádal, radil mi, bych k lékaři šel. Pravdy polovic se bloud ten dopátral: že jako v snách kol chodím, pravda je; však žádný medikus lék nepředpíše mi, jenž užíván, mně zdraví vrátil by. Sám, v nitru svém, chorobu musím buďto překonat, či na ni zemřít – není vyhnutí. O, Hamlete ty věru moderní, jenž dumáš, ne jak zabít otčíma, však vlastní lásku svou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 46

Básně v knize Básnická pozůstalost: