LISTY Z DENÍKU
I
V tu noc můj spánek s bděním střídal se
jak v bouři temno s blesků zásvitem,
já ve snu Tebe zřel a vzbudiv se,
jsem s hrůzou cítil, že mi unikáš.
Tu každá z maličkostí toho večera,
ježjenž právě minul, hřebem ohnivým
v mé nitro bila.
Znova viděl jsem
hled toho muže, toužný, vášnivý
a jasný štěstím, které z očí mýchtvých
mu v ústrety vstříc slibně kývalo;
i neklidný Tvůj postoj v síni divadla,
šat nový, vzatý jemu na počest,
tvář od mne odvrácenou, dychtivě
tím směrem hledící, jímž přijít měl,
a chvatný ruky stisk, když shlédla’s jej;
pak na ulici v hloučku známých svých
já sám jel kolem tebe nespatřen –
zas v jeho blízkosti jsi kráčela,
plášť nový majíc, jejž jsem poprvé
zřel na tobě.
V tu chvíli Vzpomínka,
do pelu růží štětec smáčejíc,
mně malovala sladce tah co tah,
44
jak z divadla jsme vracívali se:
Hle! Řeka spala v záři měsíční,
stín domů na protějším nábřeží
byl osvětleným oknem tu či tam
jen skrovně osvícen. A tichem tím
jez hučel toliko, a krok náš ozýval se.
Jak šťastni byli jsme! Vzdech, úsměv nám
za tisíc vydal slov, stisk loktů byl
nám řečí výmluvnou...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A zatím, co to vše
jsem znovu prožíval, tu jako had
když uštkne, obraz jiný, cizí tak
mně každým nervem jel. Já letní
kraj jsem viděl, lesní houšť, jíž místy jen
oblohy modrý přísvit proniká,
dvě postavy, tož ty a vedle on,
a ve vzduchu tom vonném srpnovém,
kdy srdce jako skřivan z prsou nám
by v opojení chtělo vzletět výš,
vy klesáte si v prvé objetí.
V té chvíli, bych se uměl modliti,
za smrt bych Tvou se každým nervem svým
byl pomodlil... Proč, vzkřik jsem k Osudu,
proč raděj mrtvou nedáš mi ji v klín?
Ret chladný je?...
45
II
Kdos řekl mi, že chodím jako v snách
a na chorobu hádal, radil mi,
bych k lékaři šel. Pravdy polovic
se bloud ten dopátral: že jako v snách
kol chodím, pravda je; však žádný medikus
lék nepředpíše mi, jenž užíván,
mně zdraví vrátil by. Sám, v nitru svém,
chorobu musím buďto překonat,
či na ni zemřít – není vyhnutí.
O, Hamlete ty věru moderní,
jenž dumáš, ne jak zabít otčíma,
však vlastní lásku svou...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
46