NÁVŠTĚVA

NÁVŠTĚVA
Tak, jako bývá v pohádkách, mne jednou navštívila, již nevím, v které noci, snu podivuhodná víla. Jí z její dlaní ledových dva keře růží kvetly, a v její očích plálo to jak nesčetnými světly. „Ty růže, ač se zdají být, ty keřem nejsou, milý, ty“ řekla tiše „srdce jsou; jinak by nerozvily. Jsou touha. Rudé jsou, vždyť živím je svou krví, a že mi krev už vyssály, mám obličej tak bledý. Vše dala jsem, co mohla dát; však růže na mých dlaních sní o těch, jimž jsou určeny, o krásných, vzácných paních, o rukách, jež je utrhnou, o rukách císařoven, o rukách svatě tajemných, v nichž smysl hvězd je vložen. Však paní nejdou... Zbývá mi: s nadějí umírati (mé růže chtějí růsti výš); i tu jim nutno dáti, tvář zahalit a neptat se, proč touhou život zhasl, jen zemřít...“ Vzdychl jsem si tu. Ret se jí němě třásl, a „tiše, tiše“, řekla mi a tiše zasténala, a tiše šat jí zašuměl, mne tiše v náruč spiala a tiše, tiše zmizela... ta, jež mne milovala. 20