ÚNOROVÝ DEN
Je smutno tu a mlžno. Nad labským splavem stojím.
Most v dálce stínem je, les mhavou záclonou.
Svist větru. Řeky pláč. A v tomto nářku dvojím
kry jedna po druhé po jezu dolů jdou.
Strom černý bez listů, svah bez zeleně, zvadlý.
Led v kusích u břehu zbyl ještě tu a tam.
Mhy šedé závoje až k střechám domů spadly,
a teď jak by v mé srdce je vnést chtěl větru van.
Ah, stát tu s tebou! Stát a do mlhy se dívat,
kry v letu sledovat, jak mizí vírů v důl!
chlad cítit kolem kol, však teplem rozechvívat
se tam, kde loket tvůj by na mém spočinul!
Tvých očí střežit hled, tvé černé, jemné vlasy
zřít ve šíj spadat ti, zlým větrem nesené...
Pak únor zmizel by; pod kouzlem tvojí krásy
by půvab v sobě měl dnů slunné jeseně.
35