TERCINY.
Máj zvonivý jsem potkal cestou k smrti;
však když jsem jej chtěl drsnou chopit’ rukou:
šleh’ v moje sny a teď mé touhy drtí.
U rozcestí, kde Povinnost je rukou,
šat bílý mihl se mi před očima – – –
To eden zachvěl mojí starou mukou.
Až duch můj, jenž Tě silou obejímá,
„buď mojí“ v sluch Ti všeptne roztouženě:
ráj nezavírej, který v Tobě dřímá.
K tvé otázce, zda žiji spokojeně,
„hleď,“ odpovím, „co bídy je v mém žití“ –
Ach ne, to nikdy nelze poznat ženě.
Mně vzpomínky jen smutkem v cestu svítí,
o lásce žhavé utichla již píseň,
v hrob mládí nasypavši aster kvítí
a na rty otázku a v duši tíseň.
39