ŽIVOT
BÁSNĚ.
F. HAIS.
1905.
TISKEM EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE.
NÁKLADEM VLASTNÍM.
[3]
Vysocectěnému Pánu, panu
ARNOŠTU KRÁTKÉMU,
c. a k. majorovi v. v.
Čechu upřímnému a národa ruského ctiteli
nadšenému
z vděčnosti připisuji.
F. H.
[5]
ŽIVOT.
Je život lidský archa Noemova,
jež bez cíle se plaví potopou,
jež různou havěť ve svém nitru chová
a pyšným vzhledem kryje bázeň svou;
leč každou chvílí v rozpoutaném běse,
jímž v propasti se mění ocean,
se lodník uděšený chápe lan,
a gigant koráb v základech se třese.
A šťastnou můž’ se loď ta zváti,
již nezničí vír ani skalný hrot,
a lodník čeká, až se posel vrátí
ze široširých teskně mrtvých vod
se snítkou zelenou, jež naděj věstí,
že konec žalu, konec bědám všem,
a že v tom žití stokrát prokletém
snad přece vyklíčí mu v posled štěstí.
7
TAK DÁVNO TOMU...
Tak dávno tomu – ztrácím času pojem –
co uviděl jsem hlučným včelek rojem,
ó Vesno, květem luhu, lesa vůní
a duhou brouka čelo tvoje vzplát’,
a v duši plno neznámého štěstí –
víc dítě – spěl jsem k tajemnému scestí,
ždal, opojné tvé krásy na výsluní
bych mladosť svoji mohl vyjásat’.
Hoj, vyjásat’! A shořet’ v moři žáru
a klesnout’ v náruč sladkých lásky spárů,
vše prožít’, co jenom nám život skytá
a všednosti se rázem zbýti pout;
pel dívčích retů slíbat, v propasť zraků
se sřítit’ bezednou a za soumraku,
když havěť ptačí v hnízdech svých už skryta,
na dívčích ňadrech blahem zahynout’.
8
Dnes po létech mi v tiché resignaci
již bouře v prsou tolik neburácí,
a taký žár již neplápolá v zraku
jak v mládí mého prvých lásky dnech.
Je těžko žít’, když iluse se shroutí,
když místo v přístav souzeno nám plouti
po moři neznámém na pustém vraku,
a sklamání když řádí v našich snech.
9
ZDA VRÁTÍ SE...
V těkavé mysli utkvěl mi dnes
nádherný obraz šťastného mládí,
kdy jsme se tolik mívali rádi –
já bych Ti k nohám nebe byl snes’ –
kdy jsem Tě líbal v oči a vlas,
lahodnou manou úst Tvých se spíjel,
rozkoší plesal, trnul, se svíjel –
Ty doby zda mně vrátí se zas?
Milostné vzněty mladé Tvé duše:
na hravých vlnách lotosu květ. –
Jak jsem Tvé ruce cítil se chvět’,
když jsem Tě tehdy, nebe své tuše,
poprvé k sobě přivinul v ráz,
palčivou touhou šílel a jásal,
živůtku krajky trhal a drásal – –
Ty doby zda mně vrátí se zas?
10
Vzpomínám chvíle, kdy Osud kletý
štěstí mé zničiv v dálku mne štval:
Ó jak mi tehdy chvěly se rety,
když jsem Tě naposled zulíbal.
Stísněné „s bohem“ – zvlhnutí řas –
pak ještě pohled – stisknutí ruky – –
Dnes tuším, ba vím – ó žhavé muky –
ty doby že se nevrátí zas.
11
KDYŽ VZPOMÍNÁM.
Když vzpomínám těch vonných lesních fial
a konvalinek v svěží kytici,
jež z ruky Tvé jsem malé kdysi přijal,
co vlídný úsměv hrál Ti na líci –
Když vzpomínám na ony chvíle sladké,
kdy v rozechvění tisk’ jsem ruku Tvou,
tu teprv cítím, jak je štěstí vratké,
jak život můj teď čiší nahotou.
Když vzpomínám, jak u večerní době,
co nad krajinou plný měsíc plál,
jsem vinul Tě vždy úže, drahá, k sobě
a polibky jsem Tvými omdléval:
Tu cítím, jak teď celý svět je pustý,
jak šedým jíním byl by ovátý,
a zevšad řve to šklebivými ústy:
„Žít’ bez lásky je život proklatý“.
12
KDYŽ TONUL ZÁPAD...
Když tonul západ v červánkovém moři,
a luny jas když mračno protínal:
pod jabloní, jež rudým květem hoří
a vůni rozpíná až v lůno skal,
jsem bludnou nohou k odpočinku stanul.
Šeř plížila se truchlá, mámivá,
a po osení teplý větřík vanul,
co večernice vzplála zářivá.
Stesk pojal mne, a hlavou duma táhla
o květech mládí dávno uvadlých,
o rose lásky, jíž má duše svlahla,
o bouřném dmutí mladých ňader Tvých –
O cestě po lukách při luny svitu,
kdy, města vzdáleni vždy víc a víc,
jsme upírali zraky ku blankytu,
a Tys se chvěla, blahem zmírajíc...
13
A přec, ó žel, že pravdu musím říci,
čas odvál drsně vřelé lásky pel,
a Ona tolik, tolik milující,
ten dobrý šotek na mne zapomněl...
Jak stál jsem opřen o kmen jabloňový,
pad’ lísteček mi svěží do klína;
tu hlavou šlehlo: hle, toť život nový,
snad přece na mne ještě vzpomíná.
14
JEN V VZPOMÍNKÁCH...
Jen v vzpomínkách já blahých ještě žiji
a jimi trpkosť z duše zaháním,
při nich mé tepny rychleji zas bijí,
a na křídlech let mladých uháním,
však tím i z číše utrpení piji:
žal, nudu, bolesť, bědu s zoufáním,
a v srdci jakýs ponurý pták zpívá:
Dej vale světu, již se připozdívá!
A v nitru mém se bouří život dvojí:
Tu naděj v návrat lásky zaváté,
tam odříkání jedem rány hojí
a prodlužuje žití proklaté...
Tak s vírou v žití v beznadějném boji
já zdvihám k nebi ruce sepjaté,
leč vidím, jak mi s hůry kdosi kývá:
Čiň pokání, neb již se připozdívá!
15
TO OSUD MŮJ...
To osud můj: sám sobě býti katem
a duše svojí věčným tyranem,
vše touhy v zárodku již ničit s chvatem
a bolesť vznítit v srdci oddaném,
svou hlavu rovnat s tvrdým selským mlatem
a v krutém utrpení hrd a něm
vše škleby, výsměchy v svůj úděl bráti
a nechat rány v šíj svou dopadati.
Jak jiní v životě být šťastným chtíti,
však „proč“ a „bych“ vždy k nebi s hrozbou řvát’
a krotit touhy, mírnit tepen bití,
svou dosis odříkání denně brát’.
Ji stále usměvavou, šťastnou zříti
a stokrát říc’ jí zrakem: „Mám Tě rád,“
však za vděk vzít’ jen lehkým kynem hlavy
a nejvýš snad: jste hodný, obětavý!
16
Tu, nad vše nejdražší jež v světě mi je,
zřít’ v sokově se chvíti objetí
a z její retů čísti perfidie,
že dobrým jsa, mám býti obětí.
A tak, co v rány olovo mi lije,
vždy „encore“ křičet’ místo prokletí
a v strašných mukách, na rtech díků slova
a v líci úsměv, vše to prožít’ znova.
17
MÁM ŘÍCI VÁM...
Mám říci Vám, co v srdci mém se děje,
když očí Vašich hledím do hlubin,
či zjevit mám, jak myšlénka má spěje
Váš tisíckráte zlíbat’ světlý stín,
jak vřele toužím – žel Bůh, bez naděje –
svou hlavu sklonit’ ve Váš dětský klín
a ze rtů Vašich vnímat’ blahé zvěsti
o lásce milenců a jejich štěstí?
Mám uvolnit’ své vášně upoutané
jhem pochybnosti v možnosť sladkých chvil
a odkrýti své srdce touhou štvané,
jež sledovalo pochybený cíl,
či vyčkat’ mám, až do duše mi svane
Váš luzný obraz nové zdroje sil,
bych v posled ve vítězném s Vámi boji
moh’ říci Vám: nuž miluj mne, buď mojí!?
18
Mám říci Vám, jak velmi líto je mi,
že v žití svém tak pozdě zřel jsem Vás,
jak srdce vlahne krve krůpějemi,
tu bije bleskem, chabě sténá zas,
jak povrhám již svými city všemi
v tom poznání, že nevrátí se čas,
kdy bez hříchu jsem Vás moh’ v náruč spjati
a čelo, oči, rty Vám zulíbati?
Mám zjevit’ vše, co slovy říc’ se nedá
bez zjitření mých nescelených ran,
co oko moje marně v Vašem hledá:
tož víru v lásku, blaha rajský stan,
jak v nitru mém vše trpkosť, žal a běda,
že bouří života jsem na poušť štván,
z níž bez shroucení ideálů není
víc možné žádné, žádné navrácení?
19
CESTOU KU GOLGATĚ.
Nás Osud stejně krutý stihl oba
a stejně hořké býlí v cestu sil,
nám posměch ve tvář vmetla lidská zloba,
nás pochybnostmi děsí stejný cíl;
nás v boji vysíleny našla doba,
a co nám Osud do kolébky vil
jest věnec utrpení jen a bolů –
tou cestou ku Golgatě jdeme spolu.
Zda vede k spasení, je těžko říci;
jeť dálná tak, a tělo chabo již.
A marně ač dlaň tisknem’ k vlhké líci,
že na bedra nám vložen těžký kříž:
přec bije v těle srdce milující,
a pokorně tu hroznou nesem’ tíž,
neb vědomí to mírní krutosť bolu,
že cestou ku Golgatě jdeme spolu.
20
Dí Písmo: „Tajemné jsou cesty Páně“,
a lže; neb ta, jež končí Golgatou,
nám krví září k Boha větší haně,
ji zříme jasně trním zavátou.
Ta v nohy bodá, ránu pojí k ráně,
až krev se vpíjí v zemi proklatou,
a stejně cítíme tu tíži bolu,
vždyť cestou ku Golgatě jdeme spolu.
A spasný cíl nám Osud stihnout’ brání,
ať hlava šílí, muka srdce rvou;
Bůh neslyší již naše žalování,
my pouze hračkou jsme Mu nevinnou.
Nuž zbývá nám jen hořkost’ odříkání,
a útěchu tu máme jedinou,
že v zármutku a bědách, strasti, bolu
tou cestou ku Golgatě jdeme spolu.
21
TOUHY MOJE...
Touhy moje jako moře
široké a nedozírné;
duše moje kocábkou je
vlnami se zmítající.
Plachta bílá na stožáru
vzedmuta je – moje víra –
Což kdyby se – nedej Bože –
silným větrem roztrhala?
Pluji, pluji k břehům dálným,
naděje mi lodivodem;
utone-li – běda, běda,
o skaliska roztříštím se.
Dopluji-li šťastně k břehu,
majákem když je mi láska?
Však co, uhasne-li maják? – –
Na moře se vrátím širé.
22
JAKO TA HLADINA.
Rozpukla nad vodou leknínů poupata,
hladinu zastřela rubášem bělavým;
bělavým rubášem mladosť má zastřena
jako ta hladina leknínů poupaty.
Hluboko vpuštěny kořeny leknínů,
ze spleti vodních řas vzrůstají na povrch;
na povrch vzrůstají smutky mé hluboké
jako ty lekníny ze spleti vodních řas.
Až celá hladina v rubáši skryje se:
lekníny rozkvětlé s kořeny vytrhám;
vytrhám s kořeny smutky mé hluboké,
rubáš mé mladosti roztrhám bělavý.
23
JSOU PRSA LIDSKÁ ZVONICÍ.
Jsou prsa lidská zvonicí,
a srdce v nich je zvonem.
Osud táhne za provaz,
lehce teď, tu škubne zas –
a zvon se chvěje zvučící
tu jásotem, tu stonem.
Do zvonice mé zabloudil
kýs zvoník hluchý, slepý;
drsně chytil za provaz,
rozhoupal zvon v jeden ráz
a škubal vztekle, trhal, bil –
teď zvon tu leží v střepy.
24
CO DUSIVÁ MI PADLA TÍŽ.
Co dusivá mi v prsa padla tíž,
a teskno v duši mé se uhostilo,
ó, lidé, paměť moji vzbuďte již:
kde to jen bylo?
Co sny mé stihl osud Sodomy,
a všecko štěstí mé se otrávilo,
ó, lidé, navraťte mi vědomí:
kde to jen bylo?
Co našel jsem své srdce zdrásané
a pošlapané – ještě trochu bilo, –
ó rcete, lidé, rcete katané:
kde to jen bylo?
25
VĚTRY ZAHUČELY...
Větry zahučely
tichým lesem:
„Probuďte se ze sna,
jaro nesem’.“
Ptáci zazpívali
mrtvým krajem:
„Co tu lenošltelenošíte?
spěšte s májem!“
V kvítka potok šeptal
lotosová:
„Otevřete kalich,
žijte znova!“
Ale moje srdce
zasténalo:
„Sneste jaro celé,
vše to málo!“
26
ASTRY.
Astry, ó astry mé v bělostné robě,
nejdražším květem jste choré mé duši.
Eklogy pějete v smutné mi době,
žertvu když krvavou srdce mé tuší,
hořkosti kalich když ke rtům svým nesu –
astry mé, zda tu tíž s prsou kdy střesu?
Jarní když větrové do kraje vanou,
evoe! volám vstříc bílé své astře,
krůpěje štěstí mi do duše kanou,
na chvíli smutek se bezměrný zastře,
zraky mi oslní májové nebe,
radostně vítám zas, astro má, tebe.
27
Otava zrá-li však k brzké již seči,
žehravě volám zas drahé tvé jméno.
Cévami proudí mi smutek tím větší,
ó květe, astro má, milenko, ženo,
vášně že stlumeny v předčasné době –
Astro má, já klid svůj najdu až v hrobě.
28
PRINCEZNO Z POHÁDKY...
Princezno z pohádky zakletá,
radosti má,
kouzlo že tvoje již odkvétá,
vzpomíná
na tebe s povzdechem poeta.
Ptáčetem volným jsi bývala
mnoho let,
kam jsi se zrakoma dívala,
vzpučel květ,
a v mojích ňadrech jsi zpívala.
Zpívala o lásce jediné,
horoucí,
k srdci když srdce se přivine
tlukoucí,
že prý rty hřeší i nevinné.
29
Radosť má spáchala těžký hřích
zpěvem svým:
bouřný teď jásot mé duše ztich’,
a nevím,
kam odlét’ na smutku perutích.
30
JEN VÝŠ...
Jen výš, jen ještě výš k výsostem vzlétni,
střes chmury s duše, rabská pouta přetni
a smělým rozmachem svých volných křídel
se vznes a těkej v teple slunných zřídel
a zapomeň, že ve všednosti bláto
vše zdeptáno, co kdy ti bylo svato,
že slinou pohrdání jedné ženy
tvé ideály všecky pokáleny.
Ó, zapomeň, že víra tvá se hroutí,
že beze studu všichni lásku lhou ti,
a přísahy jich – výsměch prázdný, pustý
to mámí tebe prolhanými ústy.
I na tu zapomeň, můj hochu starý,
jež v srdce tvoje vetkla bolu spáry,
když lásku svou jsi k nohám jí chtěl složit’.
To, hochu, musel’s všecko trpce prožít’:
sny, touhy a jak vše to krásně zovem’
v hrob naházet’ a přikrýt’ času krovem
a masku šaška v odiv vstavět’ davu.
31
Jdeť zlomyslnosť v bezcitnosti hávu,
a běda těm, kdož s tváří utýranou
před majestátem jejím smutni stanou
o soucit v neštěstí svém žebrajíce. –
Nuž, hochu můj, již osuš zvlhlé líce
a zapomeň, že tu, co’s v srdci nosil,
též marně jsi o slitování prosil;
že s lhostejností davu, v tupé skepsi
tvou lásku velkou slepě dala ve psí.
32
KU SVÝM 30. NAROZENINÁM.
Tož třicet let jsi tedy šťastně přežil.
Tvé hlavy jenom skrovně tklo se jíní,
ač v duši tvojí svár na svár se věžil,
ač v bědě žil’s den ke dni
ten lidský život všední
a miloval a klamal jako jiní.
Ta třicítka jak živý mezník je tu,
jenž praví ti, že’s došel cesty půle,
že život tvůj, jenž pln byl hořkých květů,
teď tolik má as ceny
co kabát obnošený,
v němž promenovat’ nemáš dosti vůle.
Ta třicítka jak milník na silnici
se vypíná, a nápis na něm vrytý
ti smutkem padá v zrak, jak chtěl by říci,
že lásky opojení
již pro tě není, není –
že žhavé touhy tvé jsou na kříž vbity.
33
Zde rozhraní, přes něž se těžko kráčí
při vzpomínce na mládí uhnětené,
a darmo želíš, darmo klneš v pláči –!
vždy srdce praví tobě,
že v chladném teprv hrobě
se klid a štěstí na tvou hlavu sklene.
34
VE VLAKU.
Již jedem’. Kraj za krajem v dáli mizí:
vsi, městečka a hrady, stráně, lesy –
a krajina a lid – to vše mi cizí,
jen smutek bezměrný se na mne věsí.
Tam daleko, kde soumrak k zemi padá,
tam – vzpomínám – se smích můj kdesi tratí,
to když mi řekla, že mě má tak ráda –
ach ráda? – – – Kola do pražců tak mlátí!
Já přišel ještě v čas ku nasedání,
však srdce zmeškalo – tam kdesi kvílí –
Dál jedem’; skutečnost’ tu, tamo zdání – –
Ten sen chtěl žít’ bych ještě chvíli, chvíli.
35
Ó, NOCI LETNÍ...
Ó noci letní, noci lunojasné!
Co záchvěvů vždy v kouzlu vašem cítím,
co nadějí, než luna v jitru zhasne,
že aspoň jeden paprsk v duši chytím.
Jen jeden paprsk, jedna chvíle štěstí
by stačila pro celé dlouhé žití – – –
Ó, naději, kdo tebou dá se vésti,
než stihne cíl, dřív ve propasť se sřítí.
Však člověk přece Osudu se vzpírá
a úzkostlivě života dni měří:
Když rozum dí, že marna všecka víra,
tu srdce stále ještě věří, věří.
36
V POKOJI VEČER...
V pokoji večer sedím sám,
krb vytopený pěkně hřeje.
V pokoji večer sedím sám
a vzpomínám:
to štěstí mé, ach, kde, ach, kde je?
V krbu to praská, hučí, řve,
jak běsů dav by tam cos tropil.
V krbu to praská, hučí, řve,
jak poprvé
když srdce své jsem touhou opil.
Nad lampou staví moucha let
a střemhlav do výhně se řítí.
Nad lampou staví moucha let:
To vyprávět’
bych mohl také o svém žití.
37
Hodiny na zdi: tik, tik, tak,
a v kolečkách to divně hraje.
Hodiny na zdi: tik, tik, tak –
má mysl však
o novém štěstí spřádá báje.
38
TERCINY.
Máj zvonivý jsem potkal cestou k smrti;
však když jsem jej chtěl drsnou chopit’ rukou:
šleh’ v moje sny a teď mé touhy drtí.
U rozcestí, kde Povinnost je rukou,
šat bílý mihl se mi před očima – – –
To eden zachvěl mojí starou mukou.
Až duch můj, jenž Tě silou obejímá,
„buď mojí“ v sluch Ti všeptne roztouženě:
ráj nezavírej, který v Tobě dřímá.
K tvé otázce, zda žiji spokojeně,
„hleď,“ odpovím, „co bídy je v mém žití“ –
Ach ne, to nikdy nelze poznat ženě.
Mně vzpomínky jen smutkem v cestu svítí,
o lásce žhavé utichla již píseň,
v hrob mládí nasypavši aster kvítí
a na rty otázku a v duši tíseň.
39
NA PRERII HOŘÍ!
I.
Na prerii hoří...
Neslýchaným žárem
vznítila se tráva,
zvěř i člověk párem
na útěk se dává.
Divým shonem
zvěře tlupy
v před se ženou,
člověk úpí
s tváří uděšenou.
Vše se tu sráží a bije,
řve lev, had syčí, pes vyje.
A živel dravý
se nezastaví:
plazí a vine se,
skáče a letí,
až zhoubu roznese
ohnivou změtí.
Vše je stonem
co řve, vyje, ječí
a se zmítá v křeči,
hroutí se a boří.
40
NA PRERII HOŘÍ!
II.
Na prerii hoří...
Vyřítil se smutek
v prsou utajený
ostrým šlehem důtek,
jedním slovem ženy.
Za ním kvačí
vášeň vzplálá,
vztek i lítosť
neskonalá,
že ta zrádná bytosť
vzbouřila z mrtvého klidu
všecku mou zoufalou bídu.
Co bolesť sirá
mi duši svírá,
plazí a vine se,
skáče a letí,
až zhoubu roznese
mučivou změtí:
já tu v pláči
trávím život celý
s bědou osamělý
a se zmítám v hoři.
41
VÝKŘIKY DUŠÍ...
Výkřiky duší Vesmírem planoucí
zoufalé slyším a bez úkoje,
krvavé slzy do duše kanoucí
palčivé vidím z hořkosti zdroje.
Bezměrných tužeb vášnivé vzplanutí,
vzplanulých vášní bezměrné síly
Vesmírem ječí ve vichru vanutí,
se smrtí v boji, v doufání chvíli.
Teď jeden výkřik strašný a zoufalý
duši mou šlehl, rve ji a drtí.
Konec! mé touhy, marně jste doufaly: –
to je snům vašim vyzvání k smrti.
42
SHLEDÁNÍ.
Zmrzlé vločky sněhu poletují k zemi,
chladivý jich dotek vniká v srdce mé:
Při Tvé milé zvěsti teskno, teskno je mi,
po dlouhých zas letech že se sejdeme.
Na rozhraní stáří s nachýlenou hlavou
potkáme se zase jednou po letech,
podáme si ruce s tváří usměvavou,
otázky nám vzplanou chladných na retech.
Vzpomeneme sobě prvých ruky stisků,
prvých sladkých dojmů v parku setmělém,
vysmějem’ se lásky pochybnému zisku
jak rozumní lidé s vtipem pod čelem.
43
Pokrytectví masku nastrčíme ke lsti,
přehlušíme na mžik bolesť v srdci svém:
důvěrně si řeknem’, jak jsme došli štěstí,
jak jsme milováni chotí, manželem.
Při rozchodu opět stiskneme si ruce,
všední jakous frázi sobě řekneme.
Doma pak se v divan vrhnem’ v staré muce
a v hruď rozjitřenou prsty zatneme.
44
JÁ VIDĚL V ZENITHU...
Já viděl v zenithu své mladé touhy,
já růžovým jsem v sny své patřil sklem,
já na rtech svých jsem cítil pocel dlouhý,
já v sadu lásky bloudil rozkvětlém.
Já přemýšlel o blahu rajských slastí,
já opájel se rosou letních rán,
já cítil štěstí v duši mou se klásti,
já hudbou nebe byl jsem kolébán.
To vše jsem prožil jako v krásném snění –
žel, v ráji tom že byl jsem jen co host.
Pak přišlo hrozné, hrozné probuzení,
a smutný návrat v drsnou skutečnost.
45
Je nyní zkalen zenith rmutu clonou,
sklo růžové teď bezcenný je střep,
a v bahně života mé touhy tonou,
a místo sadu lásky – holá step.
Teď s životem se peru o své bytí,
a hořkých vzpomínek je plna číš,
a slyším zoufalství v své duši výti:
co pohřbeno, již nikdy nevzkřísíš!
46
OBSAH.
Strana
Život7
Tak dávno tomutomu...8
Zda vrátí sese...10
Když vzpomínám12
Když tonul západzápad...13
Jen v vzpomínkáchvzpomínkách...15
To osud můjmůj...16
Mám říci vámvám...18
Cestou ku Golgatě20
Touhy mojemoje...22
Jako ta hladina23
Jsou prsa lidská zvonicí24
Co dusivá mi padla tíž25
Větry zahučelyzahučely...26
Astry27
47
Strana
Princezno z pohádkypohádky...29
Jen výšvýš...31
Ku svým 30. narozeninám33
Ve vlaku35
Ó, noci letníletní...36
V pokoji večervečer...37
Terciny39
Na prerii hoříhoří!40–41
Výkřiky dušíduší...42
Shledání43
Já viděl v zenithuzenithu...45
E: jf; 2005
48