KDYŽ VZPOMÍNÁM.

František Hais

KDYŽ VZPOMÍNÁM.
Když vzpomínám těch vonných lesních fial a konvalinek v svěží kytici, jež z ruky Tvé jsem malé kdysi přijal, co vlídný úsměv hrál Ti na líci – Když vzpomínám na ony chvíle sladké, kdy v rozechvění tisk’ jsem ruku Tvou, tu teprv cítím, jak je štěstí vratké, jak život můj teď čiší nahotou. Když vzpomínám, jak u večerní době, co nad krajinou plný měsíc plál, jsem vinul Tě vždy úže, drahá, k sobě a polibky jsem Tvými omdléval: Tu cítím, jak teď celý svět je pustý, jak šedým jíním byl by ovátý, a zevšad řve to šklebivými ústy: „Žít’ bez lásky je život proklatý“. 12