KDYŽ TONUL ZÁPAD...

František Hais

KDYŽ TONUL ZÁPAD...
Když tonul západ v červánkovém moři, a luny jas když mračno protínal: pod jabloní, jež rudým květem hoří a vůni rozpíná až v lůno skal, jsem bludnou nohou k odpočinku stanul. Šeř plížila se truchlá, mámivá, a po osení teplý větřík vanul, co večernice vzplála zářivá. Stesk pojal mne, a hlavou duma táhla o květech mládí dávno uvadlých, o rose lásky, jíž má duše svlahla, o bouřném dmutí mladých ňader Tvých – O cestě po lukách při luny svitu, kdy, města vzdáleni vždy víc a víc, jsme upírali zraky ku blankytu, a Tys se chvěla, blahem zmírajíc... 13 A přec, ó žel, že pravdu musím říci, čas odvál drsně vřelé lásky pel, a Ona tolik, tolik milující, ten dobrý šotek na mne zapomněl... Jak stál jsem opřen o kmen jabloňový, pad’ lísteček mi svěží do klína; tu hlavou šlehlo: hle, toť život nový, snad přece na mne ještě vzpomíná. 14

Básně v knize Život: