JEN VÝŠ...

František Hais

JEN VÝŠ...
Jen výš, jen ještě výš k výsostem vzlétni, střes chmury s duše, rabská pouta přetni a smělým rozmachem svých volných křídel se vznes a těkej v teple slunných zřídel a zapomeň, že ve všednosti bláto vše zdeptáno, co kdy ti bylo svato, že slinou pohrdání jedné ženy tvé ideály všecky pokáleny. Ó, zapomeň, že víra tvá se hroutí, že beze studu všichni lásku lhou ti, a přísahy jich – výsměch prázdný, pustý to mámí tebe prolhanými ústy. I na tu zapomeň, můj hochu starý, jež v srdce tvoje vetkla bolu spáry, když lásku svou jsi k nohám jí chtěl složit’. To, hochu, musel’s všecko trpce prožít’: sny, touhy a jak vše to krásně zovem’ v hrob naházet’ a přikrýt’ času krovem a masku šaška v odiv vstavět’ davu. 31 Jdeť zlomyslnosť v bezcitnosti hávu, a běda těm, kdož s tváří utýranou před majestátem jejím smutni stanou o soucit v neštěstí svém žebrajíce. – Nuž, hochu můj, již osuš zvlhlé líce a zapomeň, že tu, co’s v srdci nosil, též marně jsi o slitování prosil; že s lhostejností davu, v tupé skepsi tvou lásku velkou slepě dala ve psí. 32

Básně v knize Život: