VE VLAKU.

František Hais

VE VLAKU.
Již jedem’. Kraj za krajem v dáli mizí: vsi, městečka a hrady, stráně, lesy – a krajina a lid – to vše mi cizí, jen smutek bezměrný se na mne věsí. Tam daleko, kde soumrak k zemi padá, tam – vzpomínám – se smích můj kdesi tratí, to když mi řekla, že mě má tak ráda – ach ráda? – – – Kola do pražců tak mlátí! Já přišel ještě v čas ku nasedání, však srdce zmeškalo – tam kdesi kvílí – Dál jedem’; skutečnost’ tu, tamo zdání – – Ten sen chtěl žít’ bych ještě chvíli, chvíli. 35