TAK DÁVNO TOMU...

František Hais

TAK DÁVNO TOMU...
Tak dávno tomu – ztrácím času pojem – co uviděl jsem hlučným včelek rojem, ó Vesno, květem luhu, lesa vůní a duhou brouka čelo tvoje vzplát’, a v duši plno neznámého štěstí – víc dítě – spěl jsem k tajemnému scestí, ždal, opojné tvé krásy na výsluní bych mladosť svoji mohl vyjásat’. Hoj, vyjásat’! A shořet’ v moři žáru a klesnout’ v náruč sladkých lásky spárů, vše prožít’, co jenom nám život skytá a všednosti se rázem zbýti pout; pel dívčích retů slíbat, v propasť zraků se sřítit’ bezednou a za soumraku, když havěť ptačí v hnízdech svých už skryta, na dívčích ňadrech blahem zahynout’. 8 Dnes po létech mi v tiché resignaci již bouře v prsou tolik neburácí, a taký žár již neplápolá v zraku jak v mládí mého prvých lásky dnech. Je těžko žít’, když iluse se shroutí, když místo v přístav souzeno nám plouti po moři neznámém na pustém vraku, a sklamání když řádí v našich snech. 9

Básně v knize Život: