TAK DÁVNO TOMU...
Tak dávno tomu – ztrácím času pojem –
co uviděl jsem hlučným včelek rojem,
ó Vesno, květem luhu, lesa vůní
a duhou brouka čelo tvoje vzplát’,
a v duši plno neznámého štěstí –
víc dítě – spěl jsem k tajemnému scestí,
ždal, opojné tvé krásy na výsluní
bych mladosť svoji mohl vyjásat’.
Hoj, vyjásat’! A shořet’ v moři žáru
a klesnout’ v náruč sladkých lásky spárů,
vše prožít’, co jenom nám život skytá
a všednosti se rázem zbýti pout;
pel dívčích retů slíbat, v propasť zraků
se sřítit’ bezednou a za soumraku,
když havěť ptačí v hnízdech svých už skryta,
na dívčích ňadrech blahem zahynout’.
8
Dnes po létech mi v tiché resignaci
již bouře v prsou tolik neburácí,
a taký žár již neplápolá v zraku
jak v mládí mého prvých lásky dnech.
Je těžko žít’, když iluse se shroutí,
když místo v přístav souzeno nám plouti
po moři neznámém na pustém vraku,
a sklamání když řádí v našich snech.
9