TO OSUD MŮJ...

František Hais

TO OSUD MŮJ...
To osud můj: sám sobě býti katem a duše svojí věčným tyranem, vše touhy v zárodku již ničit s chvatem a bolesť vznítit v srdci oddaném, svou hlavu rovnat s tvrdým selským mlatem a v krutém utrpení hrd a něm vše škleby, výsměchy v svůj úděl bráti a nechat rány v šíj svou dopadati. Jak jiní v životě být šťastným chtíti, však „proč“ a „bych“ vždy k nebi s hrozbou řvát’ a krotit touhy, mírnit tepen bití, svou dosis odříkání denně brát’. Ji stále usměvavou, šťastnou zříti a stokrát říc’ jí zrakem: „Mám Tě rád,“ však za vděk vzít’ jen lehkým kynem hlavy a nejvýš snad: jste hodný, obětavý! 16 Tu, nad vše nejdražší jež v světě mi je, zřít’ v sokově se chvíti objetí a z její retů čísti perfidie, že dobrým jsa, mám býti obětí. A tak, co v rány olovo mi lije, vždy „encore“ křičet’ místo prokletí a v strašných mukách, na rtech díků slova a v líci úsměv, vše to prožít’ znova. 17

Básně v knize Život: