TO OSUD MŮJ...
To osud můj: sám sobě býti katem
a duše svojí věčným tyranem,
vše touhy v zárodku již ničit s chvatem
a bolesť vznítit v srdci oddaném,
svou hlavu rovnat s tvrdým selským mlatem
a v krutém utrpení hrd a něm
vše škleby, výsměchy v svůj úděl bráti
a nechat rány v šíj svou dopadati.
Jak jiní v životě být šťastným chtíti,
však „proč“ a „bych“ vždy k nebi s hrozbou řvát’
a krotit touhy, mírnit tepen bití,
svou dosis odříkání denně brát’.
Ji stále usměvavou, šťastnou zříti
a stokrát říc’ jí zrakem: „Mám Tě rád,“
však za vděk vzít’ jen lehkým kynem hlavy
a nejvýš snad: jste hodný, obětavý!
16
Tu, nad vše nejdražší jež v světě mi je,
zřít’ v sokově se chvíti objetí
a z její retů čísti perfidie,
že dobrým jsa, mám býti obětí.
A tak, co v rány olovo mi lije,
vždy „encore“ křičet’ místo prokletí
a v strašných mukách, na rtech díků slova
a v líci úsměv, vše to prožít’ znova.
17