Do rodné vrátit se vesnice,
můj Bože, jak to láká!
Náhle tě pojme tesknice.
Do hnízda žene to ptáka.
V rodné vsi leccos ranilo;
záští a příkoří slepé.
V rodné vsi dobře nebylo.
Snad nyní bude lépe?
Respekt máš pro ves svou povinný.
Rozvoje vidíš tu zlomky.
Vidíš tu vysoké komíny.
Vidíš tu krčit se domky.
Nátěr je cizí jak před lety.
Krčí se řeč tu tvoje.
Zeptej se kmotra Klevety:
„Co ve vsi nového je?“
„Ves naše celkem rozkvétá,
ač nelze popřít dluhy.
Než v těch je všecka osvěta,
nechť rovná se nám druhý!
Vsi naší věhlas osvítí
okolní všechny kraje.
My o všem smíme mluviti,
starostu vyjímaje.
Náš starosta je starý pán,
je spíše pro ty cizí.
Byl už v tom v mládí vychován.
A pak je doba krisí.
Je konečně to jeho věc.
My přátelé jsme shody.
Víš, že si zřídil hostinec
„Starého u vévody“?
Syn starostův je hodný hoch
a stopou otce kráčí.
Mít Filipa by více moh’,
však to, co má, mu stačí.
Na měsíc nechme štěkat psy.
Mé slovo není plané:
Syn starostův se v naší vsi
starostou jistě stane.
Svět utopií nemožný
pak bude pobyt zdejší.
Starosta náš je pobožný,
syn bude pobožnější.
Starosta proslul v okolí.
Ves nemá takých jiná.
Však překoná ho, možno-li,
vlastního pověst syna.“
Z rodné se vracet vesnice,
jak srdce radostně buší.
Na dlouho mizí tesknice,
na dlouho klid je v duši.
Respekt máš v nitru povinný.
Klaníš se nevědomky.
Za tebou vysoké komíny,
za tebou skrčené domky.