Tatínek zlobí se, maminka brání...
Veselé milování!
Lépe by bylo už ležeti němě
hluboko kdesi pod povrchem země!
Kolem vše jakoby zastřeno mhou.
Hlavinkou podivné myšlenky jdou
na smutné konce, což pochopi každý,
na romantické sebevraždy.
Dívenka nešťastná vzdechy své tlumí:
což nikdo žalům těm neporozumí?
Zapláčí, zavzlyká, srdce ji bolí:
rodiče řekli, že nedovolí...
Naivní příběh to, docela všední,
jak o nich slýcháte ode dne ke dni:
V tanečním věnečku prvně se zřeli,
spolu pak tančili po večer celý,
při sladkém valčíku, při hudby zvuku
tiskli si ruku,
a než se tehdy rozloučili,
rendez-vous první umluvili.
Ó, jak hned uhodla, básník že asi!
Trochu byl ubledlý, dlouhé měl vlasy,
hledíval snivě do dálky,
časem jí nosil fialky.
Výrazů užíval nezvyklých zcela,
jimž ona naprosto nerozuměla –
poetou nových směrů byl,
a tím se jí nejvíc zalíbil.
Za každé rendez-vous rozmile prosil,
po kapsách na tucty papírků nosil,
na každém básničky – aspoň tři věru!
ty pak jí předčítal v šeru.
Láska, jež potichu v duši se krade,
pojednou srdce jim vzrušila mladé
a v jarní podvečer, vše když kol pučí,
padli si do náručí...
Slovo si dali.
Dlouho se vlékl románek malý,
až posléz přišlo nevděčné
rozuzlení konečné.
Pokud jen měsíc schůzky jich vídal,
potulky jejich z fadessy hlídal,
svědkem jsa sladkých krádeží
(na čemž mu málo záleží),
všecko šlo hezky bez nesnáze
mile a blaze.
Až jednou – Osud chtěl tomu –
doneslo se to domů.
Bože milý,
byl to poplach v té chvíli!
Maminka hubuje, tatínek kleje,
dceruška pláče bez naděje.
Útěchy nikde pro ni není,
rodiče nemají pochopení:
Dávno zapomněli,
že se též kdys takhle chtěli!
Rozumné řeči teď vedou,
kývají hlavou šedou:
„Kam pak jsme oči dali,
že jsme ji lépe nehlídali,
vždyť tajná láska vábí
šestnáctileté žáby!
Ted může přijít každý hoch věru:
dejte mi dceru!
Takový chlapeček ženitby chtivý
sám sebe ještě neuživí!
Kdo by si pomyslil, že naše Vlasta..
Však jí to vyženem. Konec a basta!“
Nastali milencům přesmutní dnové:
Výčitky, stesky a bolesti nové.
Rodiče tonou ve hněvu,
konec je sladkých rendez-vous!
Osud zlý štěstí zlovolně maří:
konec je vycházkám v měsíční záři,
konec je hubičkám kradeným v šeru...
Maminka bedlivě hlídá svou dceru.
Smutné to úděly snivého mládí!
Nyní se zřídka jen scházeli kradí,
věrnost a lásku si přísahali,
psaníčka tajně pašovali.
Život ten smutný a bídný
vedli tak po čtyři týdny;
konečně pátou neděli
potají zas se viděli.
Lkali nad sudbou bědnou
(zdali to skonči jednou!)
v náručí si dleli,
o své lásce přemýšleli.
Dívenka řekla v bolu:
„Uprchněme spolu!
Svět je tak krásný a převeliký:
Odjeďme do Ameriky!“
Básník náš v mlčení zahalí se,
sbírá své poznatky v zeměpise:
„Marné ždání!
Na to nelze pomyslit ani!
Přes moře cesta daleká,
však ani to mne neleká –
ale tím více
potřebí peněz v Americe.
Bez nich ti nikdo nedá ni kůrku,
nedošli bychom do Hamburku.
Těžkým mně žalem rozum se mate:
Celého jmění mám jen tři zlaté!“
A zase ticho v okolí vládne,
dívenka rady už neví si žádné.
Poeta ztrápeně kšticemi kývá:
„Nyní už jediná cesta nám zbývá:
Spojeni ve štěstí, spojeni v bolu
zemřeme spolu!“
Zarazilo se na krátko
ubohé děvčátko,
nebylo schopno slova –
Milenec počal znova:
„Jiné cesty není –
smrt anebo rozloučení!
nežli vést život ten strastí a běd,
zemřeme hned!
V nesmírném Kosmu kdes na jiném světě
dojdeme k zářící metě...
Noviny rozšíří smutnou zvěst onu
o našem tragickém skonu.
Zpráva ta soucitem všechen lid schvátí,
o básně posmrtné budou se dráti –
vydají snad i kdysi
mé „Sebrané spisy“.
Na hrobě pomník nám postaví v krátku
s nápisem tklivým na památku:
„Zemříti museli mladí,
že měli se rádi...“
Za řeč tu dojemnou skvělý vděk klidí,
dívenka v duchu vše napřed už vidí:
Smrt, jíž se prve bála,
teď krásnou se jí zdála.
Stáli tu ještě čas krátký,
však než se vydali zpátky,
bylo pevně ujednáno,
že zemrou ve středu ráno...!
Ten večer klidně poeta
se chystal k cestě se světa
a sotva den vstal mlhavý,
poslední činil přípravy.
Kolik psal listů – nejisto:
však mohlo jich být asi sto.
Kdo v žití kdys mu blízkým byl,
s tím ve psaní se rozloučil,
poslav je jménem Páně
nefrankovaně...
Hodinky, svrchník, luxus marný,
vše zmizelo do zastavárny
a hrdina se vrátil s šerem,
opatřen krásným revolverem.
Tu noc spal vskutku velmi málo
a o strašidlech se mu zdálo – –
Na východě se zvolna dní
a vzplane jitro poslední.
Vozy rachotí vesele,
hrdina vstává s postele
a za malou chvíli
na nádraží pílí.
Milenka už tam byla,
v bázni své tak milá,
nad lilium bledší.
Nebyla schopna řeči.
Stiskli si ruce a bezvládně
básník se doplížil k pokladně
a obrazem jsa mravní bídy,
koupil dva lístky druhé třídy.
Vlak přibyl – pokřik konduktérů...
volání... úprk v každém směru...
pískání... pára... v krátkém čase
vlak o závod dál supěl zase.
Dojati v bolesti své tupé
seděli oba v měkkém coupé
a po několik prvních stanic
nepromluvili spolu pranic...
Až posléz – hrůzou dech se krátí –
zde cíl, odkud se nenavrátí – – –
Vystoupli z vlaku. Vzduch byl ranní.
Šli do hotelu na snídaní,
jeť dobře přec, jak praví lid,
se na cestu vždy posilnit
a – což je moment nevšední –
zvláště na cestu poslední.
Po snídaní, jež přišla k chuti,
se oba do hovoru nutí –
leč těžko říc’, jak mysl klesá.
Tož vyšli do blízkého lesa,
kde láká úkryt v tichém šeru...
Rek v kapse tisk’ spoušť revolveru.
Rozkošný koutek! V hebkém mechu
lze sladce snít. Netřeba spěchu:
jeť možno skončit žití bědné
večer tak jako dopoledne.
Tož sedli v mech a při rozpravě
hodiny míjely jim hravě,
až den se sklonil v noční šer...
Rek vytáh’ z kapsy revolver.
Dívence nyní dech se úží,
rek na zádech měl husí kůži –
leč, nechť se stane cokoli...!
Bolestná tucha táhne lesem.
A Vlasta bledne, chví se děsem:
„Víš jistě, že to nebolí?!“
Zavrtěl hlavou, hledě v houští
a mimovolně cvaknul spouští.
To uleknutí! Básník v mžiku
revolver pustil do trávníku,
co ona v bázni nejvyšší
vzkřikla: „Je nabit, Ježíši!“
A ticho zas. Před nimi v trávě
revolver blýská vyzývavě
a kdesi vzrůstající tmou
pták hvízdá píseň posměšnou.
Oh, jako by to věk byl celý...!
Až básník, trochu uzardělý,
kams do koruny hledě stromů
řek’: „Miláčku, je čas jít domů.“
Zbraň odkopnuta v tmu kams letí,
v mžiku si padlí do objetí.
Ach, jak ten život přec jen blaží!
Za chvíli byli na nádraží
a v třetí třídě zcela blaze
se navraceli k zlaté Praze – – –
Zde, tuším, moh’ bych skončit věru.
Jak přivítali doma dceru,
to jistě čtenář laskavý
si velmi jasně představí.
Však nad hněv přec jen radost větší,
že vyšla šťastně z nebezpečí –
a rodičové rozmilí
k poradě hlavu sklonili:
Co mohli počít, chtíce klid?
Nic – nežli dětem povolit...
A tak dnes často v tichém sadě
neb v podvečer na promenádě
je šťastny může vidět každý –
dva kandidáty sebevraždy.