Má drahá slečno, věřte, v bolu
dnes píši svoji kapitolu.
Jindy by látka toho druhu
mně velmi málo šla as k duhu –
však dnes je člověk věru rád,
může-li vůbec o čem psát:
Sezona letní. Past to jistá,
v níž hyne smutný žurnalista.
Praha je pustá, vzduch tak žhavý,
v novinách nejsou žádné zprávy,
a člověk – jindy cnosti chlouba –
pije jak houba.
Myslil jsem na Vás. V hoři tonu,
že nemám látky k feuilletonu,
když náhle duší – jaký vděk! –
mně zazněl známý popěvek:
„Kdo před ženskou se varoval,
toho Bůh jistě miloval...“
Hned za tou písní vstala zvolna
vzpomínka na přítele bolná...
Hle, smutně představí se rek:
Doba kyselých okurek.
(Jej znáte asi: V chvíli zlou
mně padl kdysi do rukou,
a já, že byl to předmět hezký,
jsem o něm psal dvě humoresky.
Tu rozhněval se, smuten byl,
šest neděl se mnou nemluvil,
pak přišel zas, klid na líci
a podával mně pravici:
Já vzal ji, trochu zardělý
a od těch dob jsme přátely.)
Můj rek je smuten. V dáli kdesi
ve vísce malé mezi lesy
dlí Paní, jejíž nosí znak.
Můj přítel chodí, klopí zrak
a neúnavné duši stápí
v záhady turistické mapy.
Sezona letní. Na venek
odjela Ona, zbyl tu rek.
Jen na čas krátký. Pravda – ale
to utěšení jest tak malé,
když srdce truchle kleslo tu
v neznámou, pustou prázdnotu.
I dumá, hlavu v dlaně chýle:
Teď, když už byl tak blízko cíle,
kdy zdolal vše, co v cestu ční ti,
chceš-li se někdy oženiti:
pomalý vzestup roční gáže
(na to se matka nejdřív táže),
výlety, plesy, promenády,
všech dobrých přátel špatné rady,
pohledy skromné do kuchyně
a sympathie příští tchýně,
známosti, do nichž nic ti není
i přepodivná spřátelení,
když prolog už měl hotový,
jejž dojemně k ní prosloví,
když počít už chtěl život jiný –
ona si jede na prázdniny!...
Tak dumá, zle se při tom tváří:
sám dovolenou má až v září!
Den po dni líně v tmu se nese,
věčností zdá se chvilička
a v „Národním“ už nehraje se
ni Sardouova „Travička“.
Pro mravnost smysl zvolna zmírá,
i na sobě to cítí rek.
Je třicet stupňů Reaumura.
Doba kyselých okurek.
Zvěst nová náhle duši zmámí –
Rek dostal psaní od své dámy:
– Je spokojena velice
a líbí se jí vesnice.
Tou přírodou až srdce měkko!
Do městečka má nedaleko
(tam dvojí maso k obědu
a pivo zrovna od ledu!)
Ach, duch zde čerpá novou sílu
a maně myslí na idyllu...
Slunce jde zvolna po obloze,
na jedné husa stojí noze!
Z rána se v trávě rosa blýská –
po Praze přec se někdy stýská!
Víc nemá zatím už co říci.
Zítra mu pošle pohlednici. –
Rek dočet. V dumách hlava chýlí
zas znova, znova v papír bílý,
a touha roste v síle nové...
Jsou smutné dny, dny červencové.
Ó, běda, běda! Osud kletý!
Rek chodí denně na výlety
v těch dnech palčivé pohody –
A ráno domů z hospody.
Ten život nudný, jednotvárný:
Je nudno jíti do kavárny,
je nudno chodit ulicí
či počít jakoukoli práci,
mrzuto sedět v restauraci
a líně prázdnit sklenici.
Nenávidě už nebe, zem,
rek zkusil všecko postupem:
Zapad’ vždy, kde to na snadě,
při hudbě sedal v zahradě,
prohloubal všecky hvězdné taje,
pil v noci šest koflíků čaje
a velmi unyle se tváře,
šel rovnou hned do kanceláře.
To skorem zdraví stálo jej,
však přece pomohlo mu málo:
pil všecko, co se píti dalo,
až na benzin a petrolej.
Když zřel, že nepůjde to as,
řek’: „Vanitatum vanitas!
Před dlouhou kdysi řadou let
já kdesi slyšel nebo čet’
(snad ve škole či v chefa klení),
že práce skytá utěšení!“
Ta slova v mysli jeho září,
už před osmou byl v kanceláři,
leč předsevzetí měl jak rtuť:
hned za chvíli ho přešla chuť –
vše znovu zas se jemu hnusí
a v stolku dál trouchniví „kusy“...
V ten smutný čas, ach, od své Paní
hrdina dostal druhé psaní;
pln touhy nad ním kloní líc:
– Je spokojena ještě víc,
neb tráví jako v pohádce
své nejkrásnější vagace.
Na potoce je patnáct mlýnů,
i koupat lze se v lesa stínu,
a krajina ta čarovná
se slavným lázním vyrovná.
Společnost, pravda, chudá dost,
však to je celkem maličkost.
Tak nejraději ještě skorem
se stýká s mladým profesorem,
jenž na procházky provází ji
a vykládá jí historii...
Půl dne by ještě mohla psát,
však nutno se jít vykoupat,
když v slunci tak se voda leskne...
Po Praze se jí nezasteskne.
Tož končí. Má se výtečně.
S Bohem! Zdraví ho srdečně...
Rek dočet’. V dumách hlavu chýlí
zas znova, znova v papír bílý
a v zadumání touží tom,
do profesora aby hrom...!
V parnu léta
květ rudý v srdci divě vzkvétá.
Hrdina divoké má sny,
počítá noci, počítá dny,
do dlaní těžkou hlavu svírá,
citáty z moudrých knížek sbírá,
říká si: „Ženy, ach, ženy, ach, ženy...!“
Pije jak nezavřený.
Potkal jsem ho v tom čase:
Nemluví, ušklíbá se,
na konec dal se do řeči:
„Příteli, mně to nesvědčí!“
Díval se po secessní římse,
pak řekl: „Poroučím se!“
Hleděl jsem za ním v bolu,
myslím si: Jde to s ním dolů!
Cítil jsem v srdci lítost
pro ztracenou bytost. –
Seděl jsem doma v požitcích večeře,
když někdo zaklepal na dvéře.
Hrdina stál tu, poněkud bledý,
zrovna jak zřel jsem ho naposledy.
Nemluví slova, zlý chlad má v líci,
podal mi mlčky pohlednici:
V košíčku zlatém pomněnky byly
a pod tím psáno: „Příteli milý,
šťastna jsem, že víc možno není,
sděluji Vám své zasnoubení!
Ženicha znáte: Profesor mladý,
s nímž jsem se náhodou setkala tady.
Ostatní povím Vám všecko až v Praze.
Přijedu za týden. Mějte se blaze!“
Rek stojí, nehýbá se s místa.
(Tak vyhlíží as nihilista,
když ve svém šose někde v skrytu
má čtyři kila dynamitu
a musí státi uboze,
neb obává se explose.)
Pak ukryl lístek, řekl „Ach!“
theatrálně si k srdci sáh’
a požádal mne o radu.
Béřu jej lehce za bradu
a moudře, jak se sluší,
chci mluvit mu k duši.
„Obutého nezebe!
Příteli, jen jdi do sebe!
Dej, co je dlužno dáti,
budeš dobře spáti.
Jde to s tebou dolů:
varuj se alkoholu!
Jen co tě pálí, o to měj starost!
Pták zpívá, jak mu zobák narost.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato!
Pamatuj na to...!“
Nad očekávání výsledek větší:
nevyčkal konce této řeči,
vyrazil rychle ze dveří,
jak člověk, který nevěří.
Hleděl jsem za ním v strachu –
byl však, už v prachu...
Co dále činil, nevím ani,
od těch dob nebyl k vypátrání.
Minuly hodiny, minuly dny –
můj rek je stále nezvěstný.
Ubohá hlava!
Pište mi brzy a buďte zdráva!