Stoh novin jsem přečet – trudno je číst:
jen rvačky a rvačky a rvačky!
A zrak se mi klíží, z ruky pad list,
již tlouci počínám špačky.
A zdá se mi sen, jak venku bych kdes
byl na mezi za chalupou,
a nebe jak umyto, navoněn les,
a já jsem tu s chlapců tlupou.
Je Rašín tu, Herben i několik,
jichž neznám, a Klofáč a Hlinka
a Modráček, Švehla, Stivín i Dyk,
a Tomášek zvoncem tu klinká.
Jak já se k nim dostal, milý ví Bůh,
to už tak do snů snad patří;
no, byli jsme všichni druh jen a druh,
ne, byli jsme vlastní bratří.
A pěkně jsme hráli si chvilek pár
a vedli si jako už zralí,
než potom, ví Bůh, kdo počal ten svár,
jsme všichni se do sebe dali.
A maminka – byla tak nemocná! –
se před domem na slunci zhřívá;
jak prvně když zří, co dávno tak zná,
se na vše kol sladce dívá.
Tak krásná je, třeba v tváři sta rýh,
leč na křik náš zahrozí: Děti!
A celý už chumáč s meze se zdvih,
a všecko k ní žalovat letí.
A maminka všecko srovnává v ráz:
„To přejde, jen počkejte do let!“
A věru, jak maminčin zazní hlas,
už rána přestává bolet.
„To nemyslil zle tak, jak ti to řek!“
a cítíš hned smíření vnadu,
a dí-li: „Dám jiný ti skroječek,“
už ani necítíš hladu.
A maminka trochu se zachvěla,
či se mi jenom tak zdálo?
„Což kdybych vám byla umřela?
no, scházelo, děti, málo.“
To už nám dodává na konec,
a každý odpor se láme,
a jak se ptá: „Máte mne rádi přec?“
už voláme všichni: Ach, máme!
Hned jeden ji líbá v čela stín
a druhý v bolestné rysy
a třetí a čtvrtý pad jí v klín
a pátý jí na krku visí.
„Tak dobře!“ maminka povídá
a v očích má démantů blesky.
A já vím, že všecko jen se mi zdá,
a přec mi tak teple a hezky.