Můj kocour často mhouřil víčka
a zrak měl plný výčitek,
as jak by pravil: „Nač ta svíčka
i toho psaní nadbytek?“
A bílý aršík poetický
s mým veršováním mladistvým
můj přísný kocour zatměl vždycky
svou osobou neb stínem svým.
On chodil po stole, i plála
mi v očích jeho Nemesis!
(A zvláště jsem se jeho bála,
když satiru jsem psala kdys.)
Kol svíčky obcházel a vážně
svůj štíhlý ohon k výši pjal,
tak, jak by varovně a strážně
jím hrozil: „Jen si křídla spal!“
Ba pravdu měl! Neb viděla jsem
kdys kolem svého světýlka
se zmítat zmámeného jasem –
ach! ubohého motýlka.
Jak třepetal se kolem svíce!
Můj kocour, usadiv se v klid,
naň mžoural z Rhadamantské líce,
až obcházel mě hrůzy cit.
I křídla duše mé se chvěla...
Mé vzlety! jaký vy jste blud!
Jak často muška pohořela,
kdež chytrý kocour nedotknut!
Ba, v motýlku jsem zřela sebe:
můj los to, co se stane s ním!
I zírala jsem – – mráz mě zebe,
když na svou úzkost pomyslím.
Tak blízko k světlu! Jaká smělost!
Hle, jak to vábí, – zas a zas!
A přec mi káže obezřelost
tak mnohých kárců spásný hlas!
Zpod lidských brv znám ony zraky,
jež za motýlkem kocour slal...
Hle, motýlův let křivolaký
teď přímo v zkázu vrávoral!
Již vrazil v plamen, přeubohý,
a spálen spadl před soudce!
Tu kocour vskočil na své nohy
a spěchal k vzácné pochoutce.
Neb na všecko, co létat vídal,
měl laskominy vrozené,
rád lapal mouchy, rád je jídal,
a zvláště rád – ty spražené.
Tož tlapkou šlápl na motýla,
jenž sebou škubal před skonem,
a rozmačkav jej, seč v něm síla,
stál s hrdě vzpjatým ohonem.
Leč – jaké zadost učinění!
Ten ohon pyšně vypjatý
tak připražil se ve plameni,
jak bědný motýl křídlatý!
Hle, vztýčen u vítězoslávě,
vzplál modravými plaménky;
jak motýl – sám tak zbloudil právě, –
mně útěšné dav myšlénky!
Já tedy nejsem v světě sama
tím hrozným sklána zákonem:
já připálím se křídélkama –
a mravokárce ohonem.
Nač fantasii peruť stříhat,
jež bujně letí na svůj lov,
když bez ní též se může sžíhat
i pěšák ducha, filosof?
A jak si sžehnou ideály
svých náruživých křídel skvost,
tak moudré flegma též si spálí
svou morálku, ten dlouhý chvost.