PLÁ Z PODUŠEK VŮNĚ...
Plá z podušek vůně, jež nasákly Vašimi vlasy,
v ten večer, kdy na stolku zmírala lampa má bledá,
kdy bez smyslů tonul jsem v přívalech šílené krásy
a plnými rety ssál štěstí, jež útěchy nedá...
77
Bez úsměvu přišla Jste v podkrovní síň moji chudou,
kde sníval jsem o Vás a vzpomínal na zašlé chvíle,
kde celý den hleděl jsem na růži truchlivě rudou:
to v zpomínku dar byl té průsvitné ruky, tak bílé...
Na poduškách, sirých teď, proudy se svíjely zlata,
z nich blankytem smutné a trpící oči Vám plály –
Ó cítil jsem, duši jak rdousí mi, zabijí láska má klatá,
jak v hlavě to buší a v žilách krev zpěněná pálí.
A na stolku plakala lampa a pomalu hasla...
Pak nastalo šero – Já v podušek klesl klín bílý
a líbal ta ňadra, jež v předtuše lásky se třásla,
i kruté rty líbal jsem, chladně jež duši mou pily...
To bylo v ten večer, kdy v síň mou sen zapadlý slét’ mi.
Já myslil, že jediný úsměv Váš srdce mé spasí...
A nezbylo nic mně, když bez slova zašla Jste ve tmy –
jen v poduškách vůně, jež nasákly Vašimi vlasy...
78