POHÁDKA ZELENÝCH OČÍ.
In Deinen Augen glimmt ein Licht so grau in grün...
R. DEHMEL.
Divným kouzlem působily na mne vždy zelené oči. Za dětských let v snech horečných skláněly se ke mně ty oči, chladné a ukrutné, a já se jich bál, oh tolik bál... Oči se záhadným svitem smaragdu, úkladné jako močál, jenž skryt je sytou zelení a květem leknínu, – oči krásného hada. 7 Ten sen mne již neopustil. Setkal jsem se pak s kolika páry zelených očí a vždy zůstala bolestná stopa v mé duši po tom setkání. Ty oči neumí vzplanouti, neznají lásky... Miloval jsem jedny zelené oči. Byly mladé ještě, zarosené, a hrál v nich jas akvamarinu, pohádka horského jezera. Za večerů prosycených vůněmi a předtuchou neznámého, jen tušeného blaha, šeptaly mi tiše svou lásku a vpíjely se mně do duše. Miloval jsem ty oči, které stále chvěly se zimou, miloval jsem je – a ony mi zhasly. Pohřbili ta ubohá světla ve vlhkou hlínu, kde nebudou míti tepla ani po smrti a já dal jim do hrobu své mládí. Dal jsem vše, co jsem měl. A šel jsem dál svou pustou cestou, vzpomínaje na ty oči. Ale mrtvý jejich přízrak stále mne následoval. Znáte příšerné bludičky na zapadlých močálech, znáte fosforeskující světla svatojanských mušek za letních nocí? 8 Setkával jsem se s nimi na své pouti, létaly mi a poskakovaly přes cestu, zavádějíce mne v tajemnou šeř ztmělých lesů, mlčenlivou a němou, a já viděl z nich smáti se ty oči, které vrhly kdysi záblesk štěstí v mé srdce. A tušil jsem je v měsíčných nocích, kdy cesta moje zapadla sněhem a obzor splýval s modra- vými liniemi spících lesů. Nebe bylo plno zlatých, teplých hvězd a mezi nimi skvěla se hvězda zelená, vrhajíc na ty sněhy své ostré světlo, které nehřálo. A já bloudil zmaten tou chladnou září a zapadal v závěje... Tak potácím se jako somnambul po příkrých střechách šerých domů za tou zelenou hvězdou, která svítí mi každé noci do oken a táhne mne k sobě tajemnou, neodolatelnou mocí – – – Máte též zelené oči, chladné a mlčenlivé, v nichž zdá se sídliti stajený smutek. Snad je to klam mých suggescí, ale při planoucích lustrech v osvětlené síni, při žalu- 9 jících tonech měkké hudby vídám v nich zářit smutné bludičky, tajemné mušky svatojanské a světlo zelené hvězdy, světlo bez tepla. Podléhám kouzlu tomu jako kdysi za dětských let a táž neznámá úzkost tísnívá mne i dnes. Bojím se těch očí a přece mne vábí nevýslovným kouzlem. Slétla jste jako zářný meteor v mé sny a noc má byla temná, ponurá. Ani měsíc nesvítil a hvězdy byly zastřeny mrakem. Marně snažil jsem se sledovati let meteoru, – zapadl mi kamsi, snad v rákosí a tajemnou tiš močálu, kde kmitají se nyní posměvačná světélka. Cítím, že mi uniká lesk těch zelených očí, rozptyluje se v bludičky, rozlétá se světluškami po háji... a září již jen chladnou hvězdou na opuštěné obloze... Ó zelené oči...! 10

POHÁDKA O ZAKLETÉM KRÁLOVSTVÍ. Epilog Prvé knihy.
Mé Království umírá... Mrak černý visí nad městem, mdlý smutek v zemi pad’, stín vyzáblý a hladový jde do luhů a lad pod krvavými červánky, jež táhnou na Západ. 11 Lid zmírá vášní zdlouhavou a k nebi zdvihá pěst, kde rudý měsíc chvěje se v příšeří bledých hvězd, a zčernalý kříž smutně pní na křižovatce cest. Princezna moje odešla, můj přízrak zlatovlasý, poslední dítě Girondy, květ vyhynulé raçy, – plál slunce žár jí v kadeřích a v oku chrysoprasy. A ironický zpěvák si na Chrámu stupních sed’, do ruky sešlý nástroj vzal, k pošklebku skřivil ret a divnou píseň, rouhavou do ulic jal se pět. Království moje umírá, oh, přišla doba zlá, tma usmívá se odevšad, tma v kouty rozlezlá – je marno čekat o hladu, až zase oheň vzplá. A všude rudé požáry a všude profanace! Oh, cítím: S mrtvým Královstvím v hrob klesnu, smutný Vládce. To bude motiv dojemný absurdní ku pohádce, Jak Království umírá... 12

FINALE.
Dedikováno.
Toť konec... Mlč, i dnešní den je žalu pln a zasmušen, a obzor splývá těžkou mhou pod zachmuřenou oblohou. 13 Ve vzduchu tíž a v duši tíž: Ničeho nelze čekat již, a srdce jak by stuhlo v led pro jedno slovo: Naposled! Tak asi stydne v žilách krev, když hrouda padá na rakev a nedovedem’ v žalu svém ni říci: Buď mu lehká zem! Akt brzy odbyt. Ale, ach! doma tak prázdno v komnatách, a drahý mrtvý tiše spí tři lokte dole pod zemí. Má drahá, konec! Chápete proklatý význam chvíle té? Dnes pohřbíme se navzájem – zda řeknem’: Buď mu lehká zem! Oh, s tím jsme brzy hotovi: Na levo jdu a v pravo Vy. To kámen hozen do moře – – Však doma prázdno v komoře: Útulný oheň v krbu zhas’, vstříc neozve se drahý hlas, jen siré echo z koutů zní... Tak plynou noci, plynou dni a mrtvá láska tiše tlí tři lokte dole pod zemí. 14 Moment tak hořce tragický – Chápete nyní: Na vždycky! – ? Toť konec. Stromy šelestí stajenou jakous bolestí a těžký povzdech jak by táh’ v těch rozšuměných korunách. Co mohlo žít, je proklato. Srdce nechápe zcela to a ještě tomu nevěří. – Až večer, když se sešeří a v němém tichu zanikne opojný šum a výskot dne – tu teprve se probudí ten prokletý žár ve hrudi. Smích bolestný zní v samotu. Hledíte kolem – – – nikdo tu! A celou bytost prolíná bázlivá touha jediná v tu měkkou náruč hlavu skrýt, tak těsně se v ni přitulit, co bylo, vyrvat na chvíli studené hlíně mohyly, jen na okamžik slyšet zas ten tlumený a měkký hlas – však srdce brzy oněmí tři lokte dole pod zemí..! 15 Hle, drahá, konec! Chápete, co umírá nám chvíle té? Ah, perspektiva! Smutno jest, kde mohly, měly růže kvést! Slyším jen výkřik zoufalý: Proč jsme se v žití setkali! – To podzim v barvách žlutavých, do kraje tichým steskem dých’ a brzy celý obzor skryt v ten rudě žlutý kolorit. Zapadly listím s kaštanů ty cesty našich prvých dnů, na které večer z ticha pad. A sklonila se do zahrad pohádka smutná. Zkvetla z ní ta naše láska podzimní... Má drahá – na rozhraní cest věříte, že to konec jest?! Že vše se v prázdno potopí a zhyne, zajde bez stopy, co vysnili jsme kdysi vše, své hlavy hrdě vypnuvše, co zcela naším bylo jen a v nocích zřelo do oken, všecko to jemné, intimní, vzpomínky teskně krásných dní – slyšíte – všecko! Dítě mé, takhle se dneska loučíme! 16 Ničeho není na dohled Za Vámi život – Hleďte v před: ničeho není na dohled a srdce naivně chápat chce problém té hořké negace. Ubohé srdce! Krvácí a přece říká: Já to chci! Tím hůře pro ně. Vzpomene odumřelé a zlomené v depressi ironických dnů, všech zmučených a mrtvých snů, nejasných vzkazů z minula a vášně té, jež zhynula ubita smutnou negací – že řeklo jednou: Já to chci! Teď jdeme klidni na pohled – Však večer bude jinak hned, až teprv duše vycítí tu prázdnotu, to nežití, to odervání srdcí dvou, tu celou touhu bezmocnou, to vše, co mohlo jinak být a co se nedá navrátit! To nitrem šlehne nový žár, do mozku vryje žhavý spár a na ruině vzletů tvých vypukne v pronikavý smích. Ten smích, ten smích, jenž rozpytvá 17 zdrásané srdce za živa, krev všechnu vžene do hlavy a skráně ohněm rozžhaví a jako ďábel šeptne ti tvou bezmocnost, tvé prokletí... Ten smutek, který tiše plál, vypukne v nenávisti pal, ve vztek a záští. Ruce tvé by chtěly ranit do krve, cit všechen stělesnit se chce v cynické kruté urážce – leč smích ten sípe do noci: Jsi ubohý, jsi bez moci! Oh, srdce pozdě vzpomene, to vyssáté, to zlomené, když žár ten nitrem burácí, že řeklo jednou: Já to chci! Leč – pozdě! Je už jedno snad nenávidět či milovat – a mrtvá láska tiše tlí tři lokte dole pod zemí... A večer jde. – Je pozdě již. Hle, soumrak klesá níž a níž a v duši pocit neznámý. – Ta poušť, ta poušť teď před námi! Jde život dál. A bez změny zas budou střídati se dny 18 v smíchu i pláči. Podél cest zas bude bledý šeřík kvést a luna v nocích teskných dum plát bude tichým milencům. Vše stejné zas, jak včera, dnes – Jen zcela v hloubi duše kdes zůstane hořká jizva tkvět a bude stále vyprávět pohádku, která smutně zní, o naší lásce podzimní, o srdcích, jež kdys spolu šla a už se nikdy nenašla, o touze, co kdy bylo jí – – – Čas půjde a čas nezhojí. 19

MAJÁK.
Ve příboj chvíle půlnoční mé srdce – smutný maják ční. S úděsem čeká hrůzy příští, zře, jak se dole vlny tříští. 20 Marně v tmu bliká chabý svit: Nikoho nelze zachránit! V dešti a bouři, vichru ledném maják se vzpíná nad bezednem. Nad ním poušť mraků, pod ním sráz, vlny doň bijí zas a zas. Vzteklým těm ránám odolá stěží podrytý maják na pobřeží. Vysoko nad vody bezedné bázlivý plamen vyšlehne, zahoří rudě, praská, sténá... Výspa se chvěje opuštěná. V plamene záři krvavé rozbitý vrak sem připlave. Ubohý maják! Přijdou z dáli mrtvoly těch, kdož ztroskotali... Ah, ať se stane cokoli! – Jen, Bože, vzdal ty mrtvoly! – Nehybný zrak jich děsí, mrazí. Maják kolísá pod nárazy. – Cítíš ten konec? V svitu dne Maják se ve hloub propadne. A bude po všem. Vlny se vzklenou nad skalní výspou opuštěnou – – 21 – V mém srdci zmírá plamen rudý. Jdu, nevím kam a nevím kudy. Z dáli mne volá měkký hlas. Nade mnou mračna, dole sráz...– 22

PŘEC PO TÉ ZASNĚNÉ...
A přece znovu zas to duší zatřese, a přece zaplanou už dávno zhaslé žáry, ač vše již dosněno a v stolku kryje se jen bledý obrázek a zašlé memoiry. 23 A přece znovu zas těch chvílí vzpomínám a tělo chvěje se jen tuchou vášně oné, jež rázem hlas i dech stajila v hrdle nám a v matných konturách kreslila lože vonné... Co rtů pak líbal jsem a prožil horkých snů, za prvních záchvěvů, kde rozkoš začíná: přec po té zasněné dnes tesknou náruč pnu, co jiná v objetí mém klidně usíná... 24

TA PÍSEŇ MI DOZNĚLA V DÁLI..
Ta píseň mi dozněla v dáli, v níž třásl se stesk nervů mých, a bolestné touhy se smály – tak v duši mne pálil ten smích! 25 To večer byl dusitý a tichý, to večer byl šílených snů: přes setmělá lada a líchy se táhly již stíny mdle v tmu. Dál letěla píseň ta v nivy, až zapadla v úpící les, a hlas její těžký a tklivý tak hluboko v srdce mi kles... Ta píseň mi letěla hlavou, s ní bláhových pohádek řad, a na jednu milenku plavou jsem vzpomínal bolestí jat. I cítil jsem rány jak pálí, žár divoký v srdce mi sáh’, ta píseň mi dozněla v dáli, ta vzpomínka zemřela v tmách.. 26

KRVAVÝ KVĚT.
Květ krvavý až odkvete, jenž u cesty nám vzplál, kam půjdete, kam půjdete? A Vy jste chtěla dál! 27 Dál k rozjásaným obzorům, jež jste si vysnila v naivní touze dětských dum – Pohádko zpozdilá! A růže divně hořely ve Vaše mladé sny: vzduch byl tou sladkou vůní mdlý a zlatem plály dny – – – Květ poslední už odkvétá žlutavé listí schne – A Vy jste chtěla do světa jít na úsvitu dne! Snad srdce snů těch oželí, a snad Vám odpustí – Ptejte se srdce, může-li... Ten květ se hořce mstí! 28

PODZIM DUŠE.
Park sežloutl a stichl juž v tom teskném umírání a ohně dávno vyhaslé víc nedovedou vzplát; zní z šedých polí večerem vran drsné krákorání a v luzích k dálkám rozpjatých i bledý ocún zvad. 29 Jsou pusty moje komnaty, kde těžké vůně táhly, a v zádumčivém orchestru ztich akkord vítězný, stesk padá v celý zámek můj, stesk dusivý a táhlý, pro umučené naděje, pro odchod Princezny. Oh, kde ty písně vášnivé, jež zmíraly v noc kdysi! Můj Bože, je mi líto tak těch tónů doznělých! – Nad vysílenou krajinou mrak olověný visí a zvolna, zvolna do zahrad se snáší vlhký sníh.. 30

NA VALČÍK Z ,EUGENIJE ONĚGINA’:
Oh, cítíš žal těch tónů mdlých, ten skrytý pláč? Je lživý jejich měkký smích – já slyším pláč. Ty tóny lhou a duši rvou a šepcí o snech srdcí dvou: Má bolesť celá zpívá v nich... 31 Ó pojď! Proč smutný je Tvůj hled? – Ty tóny lhou... A ruce Tvé jsou jako led a oči žhnou... Oh, jenom blíž – Ty netušíš – a zítra bude pozdě již... Můj Bože, dneska naposled! Jen směj se! l já chci se smát – Je pozdě již – A zítra budeš vědět snad, co netušíš... Já snil, ah, snil..! Svou líc k mé schyl, bych v srdce své ji na vždy vryl, má Olgo, až kdes budu spát..! 32

DNY STEJNĚ ŠEDIVÉ...
Dny stejně šedivé a stejně bezvýznamné, a každý víc a víc ten život znechutí. Zlý stesk je ve vzduchu a zlý stesk padá na mne: Není tu naděje a není vyhnutí. 33 Dny stejně šedivé a v žádném není změny, nemohou rozmrazit a nedovedou hřát. Ty touhy minulé jsou všecky ukojeny: Nač ještě vzpomínat a co si ještě přát? Je nutno dožíti: Finale velmi klidné: Bez gesta odejde, co jinak nemohlo. Je nutno vycítit, jak všecko zvolna stydne, odejít v jeden den, jak tisíc jiných šlo. A ještě zbývá pláč nad zapadlými jary – jen nebýti těch jar, snad zašlo by se snáz – A chceš-li, v sklonu dne psát můžeš memoiry. Fakta to nezmění a zabije to čas. 34

PÍSNIČKA DNEŠKA:
K výskavé polce nám nebudou hrát. Nemám tě, holka, už nemám tě rád. Dlouho jsme hledali uprchlý sen – Zapomeň, děvče, zapomeň jen! 35 Zmíravý plamének dneška už zhas. S jiným se protlučeš životem snáz. Marno vše. – Udal jsem poslední vtip. Odejdi, má milá, je to tak líp. Nebude nikdy, jak bývalo dřív. Už nám buď Pánbůh milostiv! 36

ONĚGIN ANNO DOMINI MCMII.
Má Taťana mi psala včera – ó byl to dopis naivní! –, jak vzpomíná vždy za večera a o jakémsi zraku sní... 37 Jak touží vždy, když topol šumí a po údolí táhne stín, jak vždy se chvěje v její dumy jen jedno jméno – Oněgin... Má Taťana mi včera psala: „mou láskou věčně buďte jist, já hrdost svou Vám v oběť dala...dala...“ Oh, kterak směšný je ten list! Mám psát jí ironické psaní za její řádky srdečné, že nemyslil jsem nikdy na ni, že vše to bylo zbytečné; Že pro mne v lásce klidu není – mám příliš pusto ve duši – a v konec dát jí naučení, co pro dívku se nesluší..? A což ten básník elegický, proč k urážce se svésti dal? – jen nebýt líný jako vždycky, jak s chutí bych ho potrestal! Leč takto? Co s ním? V svaté zlosti mám zatvrdit se docela a pro urážku bez milosti mu vehnat kulku do těla? 38 Toť příliš hloupé, k uzívání! O jeho krev přec nestojím – mít s úřady pak oplétání a hádky se svým svědomím! Ne, shovívavým k němu budu, jeť příliš málo do světa; Sám pozná kdysi k svému trudu, že Olga byla koketa. A Taťana? Chci moudře vzíti, co samo k mým se sklání rtům – v tom skryt je celý problém žití, a jinak jednat – absurdum. Oh, nuda! Je to hrozně všední, leč nebylo to vinou mou – A jednou Lenský kleknuv před ní, si vezme Taňu svedenou.... 39

STARÁ POHÁDKA.
Král Louis vyjel na lov s družinou oj, pokřik nemalý: zněl dusot koní roklinou a v les posměšné „halali“. 40 Roj jisker, jak tak cválali, vždy vzplál pod ořů kopytem a bujnou píseň zpívali si o poháru dopitém, jejž dívka dolít váhala... Tralalala, tralalala... Hoj, stojí chata u lesa, běloučká chata u lesa, a před ní žínka kyprých vnad – Ten zjev.. Mon Dieu! Nebesa! V mžik s oře seskočil Louis král, zlý Fauna smích mu na rtech hrál – „Oh, žízním...“ ústa šeptala, a žínka jen se usmála. Tralalala, tralalala... A vešli v chaty nízkou síň. Vše čisto, bílá podlaha, a z lesa padal měkký stín na bílé lůžko – ha ha ha. Číš rozlétla se na kusy (druž venku čekala) – Král ženu tiskl k boku si a bílá postel sténala – tralalala, tralalala... 41 Pak muž se vrátil tuchou jat... oj, smích byl nemalý! – Křik... uražený Majestát... Jej hbitě svázali. Král Louis se jenom pousmál: „Tam pověste jej trochu dál na nejvyšší všech borovic...“ Ta zachvěla se praskajíc, a šerý les byl opět tich – Jen ironický zněl kdes smích, jak četa dále cválala – Tralalala, tralalala... 42

DVĚ KARRIKATURY:
I.
Země Lotofagů.
Zem naši chrání patron svatý. – Ach, co ještě nenastane! – Jak na divadle s pimprlaty se kroutí dobří občané. 43 A léta spásy dál se ženou, je hůř s námi rok od roka. Však s tváří hrdě roznícenou zpíváme Písně Otroka. Ve svatém hněvu ruka bije, kde srdce skryto, do vesty, a pod ochranou policie své odhlasujem protesty. Znak řvavý v knoflíkovou dírku a – jak to u nás ve zvyku – bůh žehná každou novou sbírku ve prospěch chudých dělníků. Jdou jedni sklínkou alkoholu ulevit svojí bolesti, a druzí v patriotském bolu do vykřičených místností. – Zem naši chrání patron svatý (ó, patron náš byl velký rek!) a na divadle s pimprlaty má hlavní slovo Kašpárek. 44 II.
À la fin de siècle XVIII.
Po šírém korse – teď už tichém – bouříme hlučně z večera, s nervosním sarkastickým smíchem my, kteří čtli jsme Voltaira. 45 Je stejně vítán dobrý křesťan pro vtip náš, i kdo obřezán – a nikdo nesmí říci: Přestaň! když tlučem v okna kurtysan. Svá Creda pějem’ osamělí a všecko vyzní do A-dur – zvlášť jeden chanson trochu smělý: „že znala lásku Pompadour...“ Tak béřem’ za vděk každým hříchem a vším, co přijde do péra, nemocni touhou, s splasklým břichem my, kteří čtli jsme Voltaira... 46

CREDO.
Je starý Pánbůh ještě živ a celá jeho sláva, on živí ptactvo nebeské a chudým pokrm dává: Jde všecko starým pořádkem a všecko podle práva. 47 Vše ostatní ti necháno, co nepohltí daně, měj v svaté úctě zákony a zbožné sluhy Páně, a podle starých tradicí svůj kříž nes odhodlaně! By člověk ráj si zasloužil, tak málo třeba k tomu: své denní pivo v klidu pít, jít před půlnocí domů a v paměti mít oheň zlý, jenž padal na Sodomu. V snech cudných možno blaženě spát na prohřátých ložích – jen spěte, dobří křesťané, jsme všichni v rukou božích! Ta slova jsou má naděje, má ochrana – můj kožich. 48

NOČNÍ ZPĚVÁK.
Když všecko umlklo a měsíc v kraj se díval, svým domýšlivým krokem vyšel v podvečer, a fádní serenadu pod okny jí zpíval: O ma chère, o ma très chère... 49 To bylo pozdě juž. Stín po obzoru vzrůstal a tenor falešný pod okny toužně lkal. Leč ona nevyšla... Dál balkon prázdný zůstal. Jen za záclonou kdos se jedovatě smál. Pak všecko umlklo a měsíc nudou zíval. Tu kytaru svou vzal a kráčel zpátky v šer. Však druhého dne zas zde serenadu zpíval: O ma chère, o ma très chère... 50

KARRIKATURA.
Rek z pohádkových tradicí – kde vzal se, tu se vzal – kysele chodím ulicí, jdu sem a tam, jdu dál: 51 Na svět se dívám se všech stran ideou fixní stále štván, stonulý v ní. – A hlavou zní snů starých zbytek poslední. jdu sem a tam, jdu dál. Anachronismus-troubadour, mdlý rytíř z romancí, šel vysněný jsem hledat dvůr a v slušné distanci drkotám mečem, na loutnu nesmyslných zvu stopy snů – A nikdo dál mne nepozval a nikdo ruky nepodal vyschlému vyhnanci. Býti či nebýt? – Volba tu: Hamlete nový, slyš! nech luxních snů a záchvatů a moudře vol si již! Co chceš, ty nevíš. Nechtěj nic! Stačí se dívat na měsíc: jak nad lesy se zavěsí, zřít můžeš v moři fadessy – nemusíš hledět výš! 52 Kysele chodím ulicí v blátě rozmoklých dní. Jdou lidé malí, velicí a lidé prostřední. Ponuře hledím do světa karrikatura Hamleta: Zlé svědomí. Už jedno mi – srdce se dvakrát nezlomí. Snad přec se uklidní... 53

SENTIMENTALNÍ ROMANCE.
Má Paní sladká mezi všemi, mně zastesklo se k večeru – suggesce hloupá; odpusťte mi! po čase dobrých trouvèrů. 54 Ten stesk mi často hlavou letí a duši zladí v tklivý tón – – Což, přišel jsem Vám dneska pěti s kytarou svojí pod balkon. A na thema se ptáte, Paní? Oh, růže dnes již nekvetou... Chcete, o našem milování – s pohrobní ovšem pietou? – Byla jste mladá, svůdná, bílá. Zas zřím Vás, líce rozhřaty... Tak večer kdys jste zabloudila do šeré mojí komnaty. Snad flirt, snad vkus pro romantiku.romantiku, ah, co! – já tehdy šťasten byl... Pro těch několik okamžiků už dávno jsem Vám odpustil! Ta bílá ňadra..! Víte, Paní?! Proč náhle jste se zarděla? Ba, vzpomínce se těžko brání, vše nelze smazat docela. A Vaše vina, za své rýmy že ubohý dnes klidím vděk, že mezi lidmi moralními není, kdo by mně „Bratře“ řek’... 55 – Pak bylo jasno: Stát už hnije... Já trpěl v masce Hamleta – Vy, moderní má Ofelie, jste na výboj šla do světa. Tu bolest sotva kdo dnes tuší, tne sny soustrasti nesnesou – Já unik’ s ochořelou duší Vy stala jste se maîtressou! Dnes patříte už – nevím komu, (upřímní buďme, bez frazí!) Je pozdě. Pán se vrací domů – a smutný trouvèr odchází... 56

PLATONICKÁ REFLEXE.
Mluvila jste mně upřímná slova o lásce duší a splynutí. Anachronismus. Přežitá slova... Úvahu někdy vynutí. 57 Vím, že jste dobrá, nevinná, čistá. Marně jsem hledal obvyklý smích. Znám smutnou trofej dosaženého, svrženou lásku v bláto a hřích. Neřek’ jsem slova. Znám rozkoš těch nocí, kdy tělo se v objetí horečně chví. Neřek’ jsem slova. Znám zhnusení jitra, když po horké noci se rozední. Mluvila jste mně o lásce duší, nadšení se Vám ve hlase chvělo – A já jsem myslil na Vaše tělo, na Vaše bílé a dmoucí se tělo... 58

DISSONANCE.
Akkordem nedoznívá má píseň prosebná – vždy v konec výkřik zbývá tak neharmonický. 59 A není melodie a není souzvuku – vždy výkřik ten jenž vyje zlým chladem do noci. A v smutku sešeření, jenž do duše mi pad’, přehlížím účty denní a svoje dluhy zlé, ty dluhy které vryty tak v srdce hluboko... A jak pes příliš sbitý si smutně ulehám. A tiše hledím k ránu, jež stejně včera, dnes, a novou čekám ránu, jež vnikne ještě hloub... A léta možno prožít ten bludný život psí.psí, a možno denně množit svůj hořký smích a zášť..! 60

DOHRÁNO.
Je komedie dohrána. – Teď přemýšlet lze do rána, uvolnit vše, co plakat chce, a sčítat smutné billance. 61 Je po divadle, a co víc? Já neřek’ vše, co chtěl jsem říc! – Autora chyba! Špatný um! – Jen když se smálo publikum! A odměna? – Ten dobrý smích rozhřátých očí veselých, leč nejvíc jedněch očí snad – těch, jež jsem mohl mít kdys rád! A lampa tiše zhasíná... Kdos bdí tu, který vzpomíná: má duše... lká tu v tichu snad po všech, jež měl jsem kdysi rád... 62

V DNECH LISTOPADU.
Lenivým tempem plynou dni a chvíle, které nehřejí. Svist větru ostře v sluch mi zní. Jdu roztesknit se v aleji. 63 V alejích smutno. V duši chlad. Divoké touhy letí plání. Stesk naříkavý v srdce pad’: – Slunečné dny... a milování... Tu ironii těžko nést v sychravé mlhy listopadu. Jdou smutkem opuštěných cest mdlé sny o záporu a kladu. 64

UMÍRÁNÍ.
Nemocné touhou zhynulo nám mládí, co kvetlo, vše, a co jsme měli rádi. K životu, viď, my neměli jsme síly: tak dlouhé dny – a nic jsme neužili! 65 Tak dlouhé noci – a ta naše těla po objetí se v marném pláči chvěla! O lásku, o mír s žitím jsme se rvali, vášnivé růže hořce odkvétaly. A víra mřela, touha v duši vyschla, krev při polibku ze rtů našich tryskla. Co zrálo, vše, a co jsme měli rádi, nám život vzal. A zhynulo nám mládí. 66

MRTVÁ LÁSKA.
Já pochoval tě v hrobku duše své a nelze zříti, že zde hrob je něčí. Oh, srdce mé se chvělo v horké křeči, když pohřbil jsem tě na dno duše své! 67 Já pochoval tě zkrvavenou dlaní a na hrob kladl smutné lilie, a o kámen bil rozpálenou skrání, že pohřben tu, kdo více nežije! – A pohřbil jsem tě špatně, slyšíš, špatně! Proč z hrobu vstáváš, bílý přízraku? Při záři svic, jež blýskotají matně, tě vidím chvět se z šera soumraků. A zděšen hledím za tím zjevem bílým, jejž pochoval jsem v hrobku duše své – Duch mrtvé lásky... Bože, šílím, šílím...! A srdce křičí, zdráno do krve. 68

SERENADA.
Tak blízka’s mi a přec tak v dáli... Tvé oči od počátku lhaly, v jich pohledu mně nelze čísti – ten pohled vždy mně vzdoroval! Kdybych Tě neměl v nenávisti, slyšíš, já bych Tě miloval! 69 Tvé zraky v můj se vpíjí dlouze.dlouze, lhou úsměv Tvůj, lhou o Tvé touze Vždy lhaly. – Chladný vítr svistí a hyne květ, jenž v jaře vzplál. Kdybych Tě neměl v nenávisti, slyšíš, já bych Tě miloval! Oh, nenávidím zjev Tvůj bílý, ten pohled víc mne nerozčílí: Nechť všecky sny jak spadlé listí odnese vichr v šerou dál! Kdybych Tě neměl v nenávisti, já bych Tě tolik miloval...! 70

JÁ BÁL SE TVÉHO POHLEDU...
Já bál se tvého pohledu a bál se tvojích očí, to byly zraky tygrovy, než na svou oběť skočí. Když duši mou tma svírala a pták jen úpěl zdáli, ty oči svitem magickým mně nocí divě plály. 71 Já bál se tvého pohledu a bál se tvého smíchu, jenž tepny moje zastavil, se rozchvěl v nočním tichu, mrazivým échem zvučel dál... Můj Bože, utichne-li! – Oh, já jsem tě chtěl zardousit – a ruce mé se chvěly. Ty slabé ruce klesly zpět, nedotkly se tvé pleti. Tvé zraky plály horečně – já kles’ ti do objetí... Ten zápas marně bojován zas jako večer prvý – Upíre – ženo! Srdce své mou napojila’s krví...! 72

PAK PŘIJDU...
Až první hvězda chladně blýskne šerem a bolestná tma všecko zahalí, má vášeň vzkřikne smutným podvečerem jak naříkavé noční signaly. 73 Pak přijdu, víš to, přijdu nocí tichou za bludičkami chladných zraků Tvých, a urvu vše, co bylo Tvojí pýchou, bych neslyšel víc záhadný Tvůj smích! Ten smích, jenž dlouho v mozek se mi vrýval rozchvělý jarem Tvého panenství, oh, odumře – a v horkých slzí příval smát bude se jen píseň šílenství... A vyjdu potom, zpitý divou tuchou, že zavraždil jsem bílou duši Tvou, tam k řece půjdu nocí smutnou hluchou – můj smutek němé vody uzavrou... 74

V ZÁPADU.
Den vydrážděn a zoufalý. Fanchetto, ah, ty’s dneska nudná. Daleko kdes hřmí přívaly. Nahoře život – my jsme u dna. 75 Od snů, v nichž smutek vibruje, mé touhy zabočily jinam. Co bylo, dnes už mrtvo je. Zemřelo. Zašlo. Nevzpomínám. Bělostné růže v odkvětu. A je tak smutno. Smíchem zvoní jen refrain tvého kupletu – Ta bílá růže, co je po ní! Co ještě čeká? Jedno mi. Komické mrtvé vzdychat vidím. Co mrtvo, už mne nezlomí. Směji se. Neznám. Nenávidím. Fanchetto, zpívej! Směj se též sentimentalním smutným třtinám! Co žitím vřelo, byla lež. Zemřelo. Zašlo. Nevzpomínám. 76

PLÁ Z PODUŠEK VŮNĚ...
Plá z podušek vůně, jež nasákly Vašimi vlasy, v ten večer, kdy na stolku zmírala lampa má bledá, kdy bez smyslů tonul jsem v přívalech šílené krásy a plnými rety ssál štěstí, jež útěchy nedá... 77 Bez úsměvu přišla Jste v podkrovní síň moji chudou, kde sníval jsem o Vás a vzpomínal na zašlé chvíle, kde celý den hleděl jsem na růži truchlivě rudou: to v zpomínku dar byl té průsvitné ruky, tak bílé... Na poduškách, sirých teď, proudy se svíjely zlata, z nich blankytem smutné a trpící oči Vám plály – Ó cítil jsem, duši jak rdousí mi, zabijí láska má klatá, jak v hlavě to buší a v žilách krev zpěněná pálí. A na stolku plakala lampa a pomalu hasla... Pak nastalo šero – Já v podušek klesl klín bílý a líbal ta ňadra, jež v předtuše lásky se třásla, i kruté rty líbal jsem, chladně jež duši mou pily... To bylo v ten večer, kdy v síň mou sen zapadlý slét’ mi. Já myslil, že jediný úsměv Váš srdce mé spasí... A nezbylo nic mně, když bez slova zašla Jste ve tmy – jen v poduškách vůně, jež nasákly Vašimi vlasy... 78

VČERA JSI BYLA MOU...
Včera jsi byla mou a dnes je to již dávno! Palčivá vzpomínka se vtírá v nervy mé. Dnes pravdou není to – je to tak příliš dávno! Nemožno uvěřit. l datum oklame. 79 Včera cos vyhřmělo a zdusilo se vášní. Byla to skutečnost – a dnes to pouhým snem. Rve duši znovu vše, leč tělo nemá rány: pleť mou jsi nezžehla svým rudě žhavým rtem! 80

SEŠEŘENÍ.
Zachvěl mnou náhle noční chlad, jak v pozdní kolem bloudím době. Má duše chce se zpovídat – ale ne Tobě! 81 Zřím někam v dálku. Teskno jest po úsměvech ztracené něhy. Do šera našich tichých cest napadly sněhy. Jdou dny a noci. A my jdem... Nic nelze sevřít do náruči. Co jednou zvadlo pod sněhem, což někdy vzpučí? Večer je výsměšný a zlý. Do vzduchu čnějí holé větve. V objetí něčí padnu-li, vím, že ne ve Tvé! Milenko jednoho jitra, víš, čím smutky u vod vibrovaly? – Já si zde hvízdám v noční tiš – a Ty jsi v dáli! A Ty jsi v dáli. Kolem tma. Přestala dávno světla pláti... A po čem touží duše má, nemůžeš dáti! 82 Duši i srdce skrušil chlad, chtěl bych si zahřát ruce obě..! Lze ještě k teplu přijít snad – ale ne k Tobě! 83

RANDEZ-VOUS.
l dneska chlad si lhali, zde ještě stojíce. Vše ironisovaliironisovali. A sebe nejvíce. 84 Že všeho je tak líto, co vykvést nesmělo. – Že za rok nebolí to, co kdysi bolelo. Že už je všecko marné, když nikdo neslyší. – Že člověk zvolna stárne a snad se utiší. Že bolest přejde brzy, dnes, zítra, po čase... – A měla v očích slzy a tvrdě smála se. Že jsou tu jakés hříchy, jež marně smýti chcem. – Smích nervosní a tichý mu zahrál hořce rtem. A dál zas hovořili o starém thematě: O snech, kde není síly a hynou vypjatě. O srdci, které plálo a neznalo to říc,’říc’, o rtech, jež řekly málo a chtěly říci víc. – 85 Dnes naposled tu stáli při svitu měsíce. Vše ironisovali. A sebe nejvíce. 86

A ŽIVOT ZPÍVAL...
Žár vášnivý to nebyl, jenž životem mne hnal – jen té všední lásky jsem se vždycky bál. 87 Jen té všední lásky a idyllických snů a celé řady tichých jednotvárných dnů. Mohou něco dáti, snad relativní klid. Ale nehřeje to. A nemusí to být. – Touha bez definic, jež vyslovit se chce, jásavým horkým proudem mně tekla do srdce. A život v dálce zpíval jedinou arii, život, jenž nezná idyll a který zabíjí. 88

AD FINEM:
Den vydrážděn a zoufalý: Mdlý pleskot deště. Větru vytí. Daleko kdes hřmí přívaly. Daleko vše, co schopno hřmíti. 89 Nelze být měkkým ani mstít. Projevu schopnost abstraktní je. Stagnace citu. Líný klid občánka, který dobře žije. Daleko kdes hřmí přívaly. Naslouchej, schoulen ve svém plášti! – Citlivost stará živa-li? Ještě je láska? ještě je záští? Je ještě vášeň? ještě je hněv? Jsou ohně, které rudě plály...? – Není jich už! Nic nevzpění krev: Jen šedé mlhy táhnou v dáli... Poslední ze všech zbyl tu smích; neškodný takto. Někdy raní. Má hloupé gesto Skrčených, když zpívá se o milování. A je v něm jakýs divný vztek, bezdůvodný a potměšilý: Zlobí se někdy do dálek na ty, kdož sotva ublížili... Nač tedy smích a proč ten hněv? – Mdlá nevrlost se roztesknila pro starou píseň, pro úsměv, pro něhu, která kdys tu byla, 90 pro oči, jež se dívaly měkce tak... Requiescant, Pane! – Daleko kdes hřmí přívaly. Daleko bouře rozpoutané. 91 OBSAH:
Pohádka zelených očí7 Pohádka o zakletém Království11 Finale13 Maják20 Přec po té zasněné23 Ta píseň mi dozněla v dáli25 Krvavý květ27 Podzim duše29 Na valčík z „Eugenije Oněgina“31 [93] Dny stejně šedivé33 Písnička dneška35 Oněgin anno Domini MCMII37 Stará pohádka40 Dvě karrikatury: I. Země Lotofagů43 II. À la fin de siècle XVIII.45 Credo47 Noční zpěvák49 Karrikatura51 Sentimentalní romance54 Platonická reflexe57 Dissonance59 Dohráno61 V dnech listopadu63 Umírání65 Mrtvá láska67 Serenada69 Já bál se Tvého pohledu71 Pak přijdu73 V západu75 Plá z podušek vůně77 Včera jsi byla mou79 Sešeření81 Randez-vous84 A život zpíval87 Ad finem89
[94] OPRAVA: Na str. 17. vynechán prvý verš. Dvojverší to má znít takto:
Za Vámi život – Hleďte v před: ničeho není na dohled
E: pk; 2005 [95]