POHÁDKA O ZAKLETÉM KRÁLOVSTVÍ.

POHÁDKA O ZAKLETÉM KRÁLOVSTVÍ. Epilog Prvé knihy.
Mé Království umírá... Mrak černý visí nad městem, mdlý smutek v zemi pad’, stín vyzáblý a hladový jde do luhů a lad pod krvavými červánky, jež táhnou na Západ. 11 Lid zmírá vášní zdlouhavou a k nebi zdvihá pěst, kde rudý měsíc chvěje se v příšeří bledých hvězd, a zčernalý kříž smutně pní na křižovatce cest. Princezna moje odešla, můj přízrak zlatovlasý, poslední dítě Girondy, květ vyhynulé raçy, – plál slunce žár jí v kadeřích a v oku chrysoprasy. A ironický zpěvák si na Chrámu stupních sed’, do ruky sešlý nástroj vzal, k pošklebku skřivil ret a divnou píseň, rouhavou do ulic jal se pět. Království moje umírá, oh, přišla doba zlá, tma usmívá se odevšad, tma v kouty rozlezlá – je marno čekat o hladu, až zase oheň vzplá. A všude rudé požáry a všude profanace! Oh, cítím: S mrtvým Královstvím v hrob klesnu, smutný Vládce. To bude motiv dojemný absurdní ku pohádce, Jak Království umírá... 12