POHÁDKA ZELENÝCH OČÍ.
In Deinen Augen glimmt ein Licht
so grau in grün...
R. DEHMEL.
Divným kouzlem působily na mne vždy zelené oči. Za dětských let v snech horečných skláněly se ke mně ty oči, chladné a ukrutné, a já se jich bál, oh tolik bál... Oči se záhadným svitem smaragdu, úkladné jako močál, jenž skryt je sytou zelení a květem leknínu, – oči krásného hada.
7
Ten sen mne již neopustil. Setkal jsem se pak s kolika páry zelených očí a vždy zůstala bolestná stopa v mé duši po tom setkání. Ty oči neumí vzplanouti, neznají lásky...
Miloval jsem jedny zelené oči. Byly mladé ještě, zarosené, a hrál v nich jas akvamarinu, pohádka horského jezera. Za večerů prosycených vůněmi a předtuchou neznámého, jen tušeného blaha, šeptaly mi tiše svou lásku a vpíjely se mně do duše. Miloval jsem ty oči, které stále chvěly se zimou, miloval jsem je – a ony mi zhasly. Pohřbili ta ubohá světla ve vlhkou hlínu, kde nebudou míti tepla ani po smrti a já dal jim do hrobu své mládí.
Dal jsem vše, co jsem měl.
A šel jsem dál svou pustou cestou, vzpomínaje na ty oči. Ale mrtvý jejich přízrak stále mne následoval. Znáte příšerné bludičky na zapadlých močálech, znáte fosforeskující světla svatojanských mušek za letních nocí?
8
Setkával jsem se s nimi na své pouti, létaly mi a poskakovaly přes cestu, zavádějíce mne v tajemnou šeř ztmělých lesů, mlčenlivou a němou, a já viděl z nich smáti se ty oči, které vrhly kdysi záblesk štěstí v mé srdce.
A tušil jsem je v měsíčných nocích, kdy cesta moje zapadla sněhem a obzor splýval s modra-
vými liniemi spících lesů. Nebe bylo plno zlatých, teplých hvězd a mezi nimi skvěla se hvězda zelená, vrhajíc na ty sněhy své ostré světlo, které nehřálo. A já bloudil zmaten tou chladnou září a zapadal v závěje...
Tak potácím se jako somnambul po příkrých střechách šerých domů za tou zelenou hvězdou, která svítí mi každé noci do oken a táhne mne k sobě tajemnou, neodolatelnou mocí – – –
Máte též zelené oči, chladné a mlčenlivé, v nichž zdá se sídliti stajený smutek. Snad je to klam mých suggescí, ale při planoucích lustrech v osvětlené síni, při žalu-
9
jících tonech měkké hudby vídám v nich zářit smutné bludičky, tajemné mušky svatojanské a světlo
zelené hvězdy, světlo bez tepla.
Podléhám kouzlu tomu jako kdysi za dětských let a táž neznámá úzkost tísnívá mne i dnes. Bojím se těch očí a přece mne vábí nevýslovným kouzlem.
Slétla jste jako zářný meteor v mé sny a noc má byla temná, ponurá. Ani měsíc nesvítil a hvězdy byly zastřeny mrakem. Marně snažil jsem se sledovati let meteoru, – zapadl mi kamsi, snad v rákosí a tajemnou tiš močálu, kde kmitají se nyní posměvačná světélka.
Cítím, že mi uniká lesk těch zelených očí, rozptyluje se v bludičky, rozlétá se světluškami po háji... a září již jen chladnou hvězdou na opuštěné obloze...
Ó zelené oči...!
10