DISSONANCE.

Roman Hašek

DISSONANCE.
Akkordem nedoznívá má píseň prosebná – vždy v konec výkřik zbývá tak neharmonický. 59 A není melodie a není souzvuku – vždy výkřik ten jenž vyje zlým chladem do noci. A v smutku sešeření, jenž do duše mi pad’, přehlížím účty denní a svoje dluhy zlé, ty dluhy které vryty tak v srdce hluboko... A jak pes příliš sbitý si smutně ulehám. A tiše hledím k ránu, jež stejně včera, dnes, a novou čekám ránu, jež vnikne ještě hloub... A léta možno prožít ten bludný život psí.psí, a možno denně množit svůj hořký smích a zášť..! 60