POHÁDKA O ZAKLETÉM KRÁLOVSTVÍ.
Epilog Prvé knihy.
Mé Království umírá...
Mrak černý visí nad městem, mdlý smutek v zemi pad’,
stín vyzáblý a hladový jde do luhů a lad
pod krvavými červánky, jež táhnou na Západ.
11
Lid zmírá vášní zdlouhavou a k nebi zdvihá pěst,
kde rudý měsíc chvěje se v příšeří bledých hvězd,
a zčernalý kříž smutně pní na křižovatce cest.
Princezna moje odešla, můj přízrak zlatovlasý,
poslední dítě Girondy, květ vyhynulé raçy, –
plál slunce žár jí v kadeřích a v oku chrysoprasy.
A ironický zpěvák si na Chrámu stupních sed’,
do ruky sešlý nástroj vzal, k pošklebku skřivil ret
a divnou píseň, rouhavou do ulic jal se pět.
Království moje umírá, oh, přišla doba zlá,
tma usmívá se odevšad, tma v kouty rozlezlá –
je marno čekat o hladu, až zase oheň vzplá.
A všude rudé požáry a všude profanace!
Oh, cítím: S mrtvým Královstvím v hrob klesnu, smutný Vládce.
To bude motiv dojemný absurdní ku pohádce,
Jak Království umírá...
12