DĚŤÁTKO ČTYRLETÉ
DĚŤÁTKO ČTYRLETÉ
na schodech spalo,
nehřál ho ani pes;
na hadrech dítěte
jíní mdle plálo,
copánek s hlavy kles’.
Na mrtvém nároží
zpustly již stíny
pod němou svítilnou.
Mrtví se položí
do chladné hlíny,
ale kde živí jsou?
Děťátko nevinné,
chudičké, bledé,
koho bych měl se ptát,
kam ta noc odplyne,
kam ta noc vede –
musím tě nechat spát.
Do srdce, do kostí
pronikne zima,
abys ji poznalo,
aby ses v úzkosti
očima svýma
živých už neptalo.
Aby ses nebálo
hrozeb a vytí,
bloudění pustinou,
17
aby sis připjalo
krvavé kvítí
pro lásku jedinou.
Slzičko studená,
děťátko bledé,
kde pak ty bloudíváš?
Cesta je značena,
po ní tě vede
anděl tvůj, anděl náš!
18