SEBRAL JSEM SVÝCH PĚT ŠVESTEK SEBRAL JSEM SVÝCH PĚT ŠVESTEK
a šel; pes ani za mnou neštěk’, měsíc bděl; abych se oknem nevrátil, myslil snad, že jsem neplatil, co chtěl? Noční chlad zahnal spaní, tož kam? Půjdu až do svítání zády k tmám, do deště, na mráz, do bláta, všdyťvždyť za mnou nikdo nechvátá, jsem sám. Vyskočil potkan z díry a z hvězd jako snů záblesk čirý v propast měst jedna teď padá s výsosti, komu to nese v tajnosti svou zvěst? Z jámy se tulák zdvihl, hle, druh! Myslíš, že’s kořist stihl? Mám jen dluh. Bídný se schází s bídnými – Proč jsi však smuten, řekni mi – Jsi Bůh? 9

BÁSNÍKU, BÁSNÍKU, BÁSNÍKU, BÁSNÍKU,
jdi zpívat na hnůj, na všivém slamníku jezdi a panuj, nežádej haléře, kdo pak tě zval, kliď se jen za dveře o číslo dál! Takových bylo by daremných žroutů, z mravní tvé hniloby nemoci jsou tu, zčerstva jen vypadni ze vsí i z měst, z louže si ukradni odlesky hvězd! Z čilého žaludku sil máme dosti, bychom ti k zármutku zlámali kosti, scíplotu pojídej, to ještě smíš, ale jen nezpívej, nechoď k nám blíž! Chceš-li být k užitku, prodávej pasti, dřív se však, dobytku, maž všivou mastí; 10 jenom tě prosíme: jdi vepře pást! My sami spasíme Boha i vlast! 11

NA MNE JSI SE NEUSMÁLA, NA MNE JSI SE NEUSMÁLA,
nedala jsi, jenom brala, chléb můj psům jsi podávala. A já viděl jenom zdáli, jak z tvých očí hvězdy plály, jak tvé kroky čarovaly. A když v koutě, potmě, v tichu, vzpomínaje na tvou pýchu skládal jsem zpěv tvého smíchu, dala jsi mne z ticha hnáti, slyšela’s mé děti štkáti, oh, ty krásná, svatá máti! Šíré pole, smutné pole, velký, nepřikrytý stole, lože chudých, lože holé, dost máš bláta na přikrytí pro srdce, jež musíš vzíti, aby tobě rostlo kvítí! Mnoho bláta třeba nésti pro podivné, vzácné štěstí, budou z něho růže kvésti. Ale bláto není moje, a ty růže – budou tvoje! 12

ŠVÁBY JSEM TLOUKL V NOCI ŠVÁBY JSEM TLOUKL V NOCI
a stěniceštěnice; lezly jich s velkou mocí tisíce. Zimnicí se chvěly stěny, dala jen svit uděšený svíce. Byli tak slepi, syti a vznešení. Pavouk se schoval v síti v zděšení. Myši, proč jsi se tak lekla, pověz, je to slota z pekla, není? Princezny přišlápnuté v svém ornátu splasklé své břicho duté z šarlatu slavně nesly na výsosti jako na posměch vší zlosti katů. Hnusní, pekelní svatí a světice chtěli mne odsud štváti z věznice; jako hnát mrtvoly z putny z plechu čouhal pahýl smutný svíce. 13 Z výsostí temné krásy, leč potají – přihlížel Satan asi k mumraji. Teskno jest, ach, noci, noci, nech snít choré o pomoci v ráji! 14

JDE KRAJINOU CHUDOU JDE KRAJINOU CHUDOU
mor prašivý; kam přijde, tam samy se zlomí duše i květy, keře i stromy, nad němou kostnicí uhasnou hvězdy čisté, upadnou křídla rozpjatá, puch smrti dusivý zhanobí poupata. A přece zas budou, budou, budou růže zářící a zlatolisté! Tam k zavřeným dveřím si usednu. Jsou mrtvi tam uvnitř, ach, Bože, nech mne jim ustlat umrlčí lože, za víry záblesky zapomenutou svíci k hlavám dát planoucí! Ať v šeru zahlédnu krásný květ budoucí, tak krásný, že věřím, věřím, věřím za ty za všecky umírající! 15

CO TO Z MLHY V DÁLI CO TO Z MLHY V DÁLI
ze všech stran se valí? Noho, stůj! Co to nastražila lidská moc a síla? – Hoří hnůj! Z pasti bídné, němé, kudy unikneme, Bože můj! Do čtyr stran to světa anděl nerozmetá, – hoří hnůj! Zemi srdce bolí, smrt se třese v poli, bouře, duj! Hrůza tvá jest malá, smrt se polekala: hoří hnůj! 16

DĚŤÁTKO ČTYRLETÉ DĚŤÁTKO ČTYRLETÉ
na schodech spalo, nehřál ho ani pes; na hadrech dítěte jíní mdle plálo, copánek s hlavy kles’. Na mrtvém nároží zpustly již stíny pod němou svítilnou. Mrtví se položí do chladné hlíny, ale kde živí jsou? Děťátko nevinné, chudičké, bledé, koho bych měl se ptát, kam ta noc odplyne, kam ta noc vede – musím tě nechat spát. Do srdce, do kostí pronikne zima, abys ji poznalo, aby ses v úzkosti očima svýma živých už neptalo. Aby ses nebálo hrozeb a vytí, bloudění pustinou, 17 aby sis připjalo krvavé kvítí pro lásku jedinou. Slzičko studená, děťátko bledé, kde pak ty bloudíváš? Cesta je značena, po ní tě vede anděl tvůj, anděl náš! 18

U OBĚŠENÉHO PSA U OBĚŠENÉHO PSA
jest živo do rána; se zloději si hopsá zlodějka prohnaná; smích prudký nad hlavou zní, myš scíplá zapáchá, za stolem mrzák blouzní o smrti – chachacha! Žal s ranami a hnisem jest klidně roztažen, záclona nepustí sem tmu noční ani den; když orchestrion hraje, neděsí mrákoty, smrt děvka opilá je, dělá jen drahoty. Slzy i voda v botách zde čarodějně schnou. – Teď scíplý pes se protáh’ i se svou oprátkou; což smrt tě hladem drbe, chceš dřevo žrát a sklo, či, hovado ty blbé, snad se ti zastesklo? Ach, hovado ty němé, jen klidně hnij a vis, tam, kam my putujeme, ty nedoběhl bys, 19 jen hlídej choré tady věrně a nezlob se, ty nejsi schopen zrady, o hlídej, scíplý pse! 20

ŠEDIVÉ RÁNO TISKNE SE U DVEŘÍ, ŠEDIVÉ RÁNO TISKNE SE U DVEŘÍ,
v záclonách mrtvých smrtihlav spí, běloučká dětská postýlka v zášeří z peřin se svlékla ze zoufalství. Nepláče hošík, bledý a maličký, němé jest dětství žalující, zapomněl snad i na smrt své matičky, kterou mu snědli na ulici. Okna! Ach, okna! Kéž by vás nebylo, bolestné brány do trpkých dnů! Kolikrát oko smrti z vás vábilo, choré a slepé, v nedohlednu! Stíny! Ach, kouty pro oči znavené hladem a hrůzou, čekáte již, až z ruky dětské, šílenstvím zraněné masa vám kousek přinese myš? Postýlko bílá, poduško zmačkaná, kroutíš se krutě, potměšile! Však oni přijdou, chodí už od rána, složit mne, svázat do košile! Čekáte, němé tabule okenní, posupně že si zařinčíte, umrlčí vůz až přiveze k stavení mrtvoly dětí nepřikryté? Nepospíchejte! Vždyť jsem tu poslední, čemu se potom budete smát? 21 V hodině noční, ranní i polední budou se vás i strašidla bát. Slunce! Ach, pozdě! Nechoď sem! Pozdě již! Či už chceš mrtvým poskvrnit zrak? Těžce jde smrt! Tak pomalu leze blíž! Matičko! Bože! Bojím se tak! Zhroutím se v klubko, bez vlády, bez křiku, na smrt mou ani nepočkají, více už dětí svázaných v uzlíku na fůru spěšně nakládají. Kam pak nás vezou? Smutné a studené rance jsou s těly umořených, smrt sedí na nás, kam náš vůz zažene? – duté mne oči, prázdno je v nich. Márnice divná! Děti, ach, dětičky, chytnu se vás a přitulím k vám, chci už být také mrtvý a maličký, spí vás tu dvacet, nechci bdít sám! Dveře! Ach, hluché uši už neslyší, v křeči bych jenom do dlaně kous’ – hýbe se něco? Zdá se mi o myši, jezdí mi v tváři potkaní vous? Bože, to jsou přec hrobaři šediví, do jámy nás teď naházejí za matičkou, ach, ta se as podiví, až její dítě obejme ji! 22 Ale nač mají nože a ocilky, děti jsou mrtvy, jenom já ne, proč jim tak divně svlékají košilky, vždyť jsou tak bídné, rozedrané! U dveří jeden stojí jak na stráži, vařící vodou kouří se žlab, na váhu kladou údy i závaží – – – Matičko! Bože! Rychle mne zab! 23

Z ÚKRYTU KVÍLÍ KOROPTEV, Z ÚKRYTU KVÍLÍ KOROPTEV,
veverka na strom vyskočila, únavou v uších šumí krev, zima jest tichá a bílá. V posvátné lesů mlčení tajemná cesta divně svítí, mocné jest její vábení po ní jen jíti a jíti. Přes černé hvozdy za obzor podle zdí hřbitovů a sadů, přes pekla nížin, smutek hor, nedbati žízně a hladu. Nedbati hlasů, písní, hvězd, stesku a touhy, která tíží, nedat se ničím z toho svést, cokoliv v očích se vzhlíží. Přes touhu jít a přes lásku na samý vrchol víry vkročit, pro čest stálosti o sázku s nadějí do hlubin skočit. Zhynuli, kdo šli přede mnou, svedeni touto cestou klamnou? Lidé i hvězdy po svém jdou, co na tom, jde-li kdo za mnou! 24

SPÍTE, HVOZDY TEMNÉ? SPÍTE, HVOZDY TEMNÉ?
Bdíte? Pustíte mne do svých černých bran? Tma kouzelná jak bolestných snů třpyt štká němou krásou. Proč mám dále jít? Soumrak ze všech stran do vaší tmy žene hvězdy zahalené, tu noc chci s vámi bdít. Močály a poli šel jsem. Co mne bolí? Nic, jen hrdost má. Až do smrti s mou láskou bude spát květ na kameni, pod kamenem had. Ať je střeží tma! Chci již hvězdy vodit, spící vysvobodit, ráj chorým otvírat. Na úsměvy krásy blázen vzpomíná si po únavě cest. Ať spí, kdo spal, než klam se rozplyne, o, mlčme pro sebe i pro jiné, půlnoc slávy jest! Či to lest jen mlčí ve tmách touhy vlčí? Ne, duše, nikdy ne! 25

LÍTO JEST MI, MÉ DĚVČÁTKO, LÍTO JEST MI, MÉ DĚVČÁTKO,
radosti tvé, očí tvých, líto jest mi, nemluvňátko, tebe pro tvůj křik a smích, tebe, stařenko, v tvém klidu líto jest mi pro tvou bídu, kvetly růže – co je z nich? Panenko má, písni čistá, kam tvé oči na pout jdou, růže divná, zlatolistá, víš snad, co tam zahlédnou za předalekými moři, kde na horách oheň hoří pod neznámou oblohou? Duše snad jak ptáče v letu zahlédne tam pod sluncem ten květ, který ze všech květů budeš nosit pod srdcem, sepneš ruce přeblažená a smrt volá, život sténá po kráse i štěstí tvém. Ale jednou vzkvete, vzplane z krve tvé květ zářící v kráse mocné, nevídané rozevře se denici. Víš, zda budeš nad ním státi, v slzách Bohu děkovati i když shasne v temnici? 26 Není mi, ach, přece není líto jasných očí tvých! Za své krásné uzardění, za svou radost, za svůj smích budeš ty smět Boha prosit, abys mohla děti nosit pro ráj květů posledních! 27

KRÁSNÁ BYLA JEJÍ HLAVA KRÁSNÁ BYLA JEJÍ HLAVA
v spanilosti dětských let, dovádivá, kadeřavá, zlatý oblak, bílý květ. A když jako narcis plála snivou krásou plachosti, z hrdých očí vysílala zlaté jiskry mladosti. Slušel jí květ růže bílý, touhy úsměv nachový, když jí oči prozradily, co ret dívčí nepoví. Krásná byla hlava její v tichém lásky zachvění, zda se dosud stromy chvějí, které kvetly kolem ní? Její hlava přespanilá zářila jak hvězda tmou, ale nejkrásnější byla, když ji zdvihli uťatou. 28

CHUDÝM, KTEŘÍ MNE NEZNAJÍ, CHUDÝM, KTEŘÍ MNE NEZNAJÍ,
šeptati chtěl jsem o ráji, o jejich kráse říci jim, učit je lásce, nadějím, něhu jim v srdci probudit, nepoznán, neviděn a skryt. Co jsem měl, všecko jsem jim dal, sobě jsem málo ponechal, nevím, kdo vzal a zahodil, cestou se maže mokrý jíl, zima jest chorým, mají hlad, mám jim naposled všecko dát? Co je to platno! Jsou zlé dni, vytáhnem kůrku poslední; tvrdá jest, škrabe ohryzek, nesytí hlad, jen bouří vztek, vzdor, který najde dosti sil, aby i zmiji pohltil. Co je to platno! Jsou zlé dni. O lásce zpívám poslední, o lásce nejblaženější, jež mrtvé, živé konejší, o její tajné podobě ve vězení a na hrobě. O lásce s krásou odkrytou, slávou i hanbou politou, o kráse víry člověka, 29 která se zmijí neleká, o lásce, která miluje, celému světu vzdoruje. O lásce, která zdvihá zbraň, i když jí kámen rozbil skráň, která se chvěje radostí na popravišti v nahosti, která svých očí nesklání, když ji jen člověk poraní. O lásce něžné, spanilé, stojící proti přesile, která se rány nebojí a usmívá se po boji, ať vítězná, ať zajatá, vznešená, čistá, přesvatá. Snadno jest hledat cestu k ní v blátě i za tmy půlnoční, snáze jest nalézt než tam jít, každý tam musí zaplatit, krví se skládá věno zde, běda, kdo jde a nedojde! 30

VE JMÉNU OTCE, VE JMÉNU OTCE,
ve jménu Syna, o Duše Přesvatý, nalij nám vína do srdce, do žil, prudce ať plane, o Pane bohatý, Jediný Pane! Otrocky, krotce jíme chléb cizí, krev lásky zbavena v kaluži mizí, duši’s nám vložil do mdloby, hladu, vůle jest znavena, uchraň ji pádu! Krve v nás není, nalij nám vína, ať se Tvou útěchou víra v nás vzpíná, rozmnož krev chudou, ať jí jest dosti, neumřem pod střechou v malověrnosti! Bez utišení ze tmy a z dola kdo to tak žíznivě o krev k nám volá? 33 Ach, vždyť ji budou radostně líti pro Tebe děti Tvé, jen jim dej píti! 34

KDYBYCH BYL CHUD,CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE, KDYBYCH BYL CHUD,CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE,
čist v srdci svém jak zvíře obětní, hlad uměl skrýt i na královském dvoře tich jako bolest, když se rozední, že ptáci přede mnou by neulétli a plamen pod mou rukou neuhas’, že ze slov mých by chorým růže kvetly, pak bych byl hoden přivítati vás! Pak směl bych vám své lože nabídnouti, stůl ozdobit a oheň roznítit a v jasné touze po vítězné pouti za dveřmi schoulen do úsvitu bdít; až jitřní krásou štíty hor by plály a před modlitbou zbledl noční sen, jat studem štěstí následovat z dáli přebytkem víry dávno roznícen. O bosí poutníci! Z bran vlasti světla vás provází hvězd nespatřený jas, před vámi z prachu z vaší krve vzkvetla ta nejsilnější ze všech čistých krás! Stop vašich výzva mizí, vábíc v dáli, jak lásky slib, jejž neznámý dal host, a ti, kdož šli, v jich směru poznávali své ustavičné služby vznešenost. Ten, kdo vás v polích uzřel za soumraku, již zapomněl svou svážet úrodu, 35 a zarděli se ti, kdo s pýchou v zraku šli hledat krále svému národu. Kam dojdete svou přímou tichou drahou, hlas zvěstujíce zaslíbených dob, než jezdci s mečem, lučištěm a vahou v den bouře zaleknou se vašich stop? * Když hoří den, jak svíce na oltáři, ráj země voní touhy únavou, jas rosy umřel, z koutů růže září, let zlatých ptáků šumí nad hlavou, krev jako nahá radost plá a jásá, květ vášní oblakům se otvírá, tu přijde vzpomínka a smyslů krása jak vítr v koutech stesku umírá. Tu zachvěje se duše zahanbena, stud hořké žízně pozná v nitru svém jak cizí dívka, která nemá věna a chotě hledá v domě královském, a neví v strachu, kdo jí cestu poví, zda nezradí ji únava a hlad, a znelíbí-li se pak ženichovi, kde bude žal svůj moci vyplakat. Sen bledne jitrem. Horské štíty planou, křik nadějí se vzbouzí v těle mdlém, 36 dech Boží vane v zemi požehnanou a čisté květy hledí za světlem. Jas příkré stezky prozrazuje stranu, kde v tichosti jste zašli za obzor, a ti, kdo nad ohniskem bděli k ránu, vás dosud vidí s výše orlích hor. Jak šťasten jest, kdo šel! A kdyby poutí a mdlobou těla nohy klesaly, ať horské římsy úkladně se kroutí, jen růží keř když roste ze skály! Ten zachytí a k víře napomene svým přísným životem a krásou svou a poutník vstane, v duši přeblažené vod živých studnice se otevrou. Kdybych byl chud, jak perla v moři skrytá, tich jako bolest, když se rozední, pak směl bych pět, jak z končin slávy svítá, tu píseň jedinou a poslední! 37

KDYBYS BYLA SLEPÁ, KDYBYS BYLA SLEPÁ,
jak by naše oči na sobě lpěly! Kdybys byla němá, jak krásně bychom si vyprávěli! Kdybys byla bezruká, jak sladce bychom se objímali! Kdybys byla beznohá, jak šťastně bychom do ráje putovali! Ach, na hrobě květ rozkvétá, když hrob jest lásce malý, proto jsi v kráse zakleta, abychom se nepoznali! Ať hvězdu či mrtvolu srdce tvé skrývá, jen kdybys byla živa, i za hrobem živa! 38

NEPŮJDU DOMŮ, NEPŮJDU DOMŮ,
nemohu spát, z oblak hvězda se dívá, kouzlo růží se ztmívá, komu jen, komu lásku svou dát? Milenkám spícím na hřbitovech pod chudičkými drny růže vtisknout i s trny, práchnivějícím vyloudit vzdech? Živým, ach, živým čekajícím v lásky úděsné muce vázat nohy a ruce, toužením tklivým zrak zkalit jim? Výsostem krásy, hlubinám snů? Ach, má láska jest kleta, příliš z tohoto světa, spálí mi řasy, než uhasnu! Žárlivě střežím její si dar, třebas pustoší duši, 39 co na tom, zda se sluší, že před ní ležím! Tvrdý má spár! Miluji zemi, růže a smích, ňadra bílá a zlatá, slzy, bídu i kata i úděs němý, smrt v temnicích. Ale jen komu, komu jí dát, když se v kalichu dusí, když již rozkvésti musí, co vzít jí domů pro její hlad? Mrtvé i živé necháme spát. Ale nemohu v tísni lásku nevolat písní, umřít a dříve nemilovat! Nenarozená, nerozkvetlá v zářích budoucí slávy skrývá dětství květ žhavý, ach, netušená, květ ze světla! 40 Pro svatou krásu nezrozených, které pro nás žít přijdou, díky za smutek s bídou, za úděs časů, za krve smích! Nádherou jasnou vykvetou z tmy, čisté pro oběť krve, duše ukojí prve nadějí krásnou a radostmi. Oh, která, která bude z nich má, po níž vzpíná se víra, naděje, láska sirá, když v srdci šerá plouží se tma! 41

VY, KTEŘÍ PŘIJDETE, VY, KTEŘÍ PŘIJDETE,
o svatí vznešení a dosud nezrození z života poupěte, bez víry ve vás radosti v nás není! Zda z rodů chudičkých či za trest mocným toho světa z jejich rodů přijdete splácet hřích, až zjeví se vám hvězda od východu? O přijďte, stateční, jak reků vznešených a bohatýrů tlupy! Dost hanby k nebi ční a naše bída novou hanbu kupí. Krev vaše čista jest, ta naše napojí zem, ale neobmyje, tu lze jen bouří smést, ta není pro růže a pro lilie. Tma bouři přižene, ach, vzpomeňte na víru naši, třebas chudou! O blahoslavené ty, které v lůnech nositi vás budou! 42

JAK ÚSMĚV POUPĚTE JAK ÚSMĚV POUPĚTE
v duhové krůpěji mládí tvé rozkvete, oči se zaskvějí. Buď hvězdám obrazem bez stínu, bez viny, jako květ nad srázem úžasné hlubiny! Stále si pamatuj, i v stesku těžkých chvil, že jsem si život tvůj od Boha vyprosil pro radost jedinou, pro radost neznámou, když jiné odplynou, když jiné oklamou! 43

KAM HLEDÍŠ ZA PYŠNOU ORLICÍ, KAM HLEDÍŠ ZA PYŠNOU ORLICÍ,
co vidíš tam na horách? Jak pyšně bojuje s vichřicí, jak blesky se jiskří v tmách? Jak valí se bouře a rve boky skal a černý pták letí jak vítězný král tak vysoko, až s očí mizí mu svět? Aj, jak jeho let tě očaroval! Snad horských výsostí svítání tě zmámilo krásou svou? Když slunce oblaka rozhání, ráj Boží jest nad tebou! Jak vábí květ pouště i divoký proud, aj, na hory vzácná a milá je pout! Jen pozor dej nahoře uprostřed krás, až uslyšíš hlas: Nezapomenout! Milenka tvá přelíbezná jest jak dar rekům vítězným, tvá růže bude ti ze sna kvést a sklánět se ke rtům tvým. Až únavou touhy a snů radostmi v tvých očích den slávy v noc lásky se ztmí, až probuzen uvidíš požáry plát, jen neváhej vstát, to jistě již hřmí: 44 Aj, vzhůru za pyšnou orlicí! Již blesky se jiskří v tmách! Jak hrdě bojuje s vichřicí jak královna na horách! Jak valí se bouře a rve boky skal a hrdý pták letí jak vítězný král tak vysoko, až s očí mizí mu svět! Aj, jak jeho let nám znamení dal! 45

DO ZKŘEHLÝCH PÍSKALI JSME HRSTÍ DO ZKŘEHLÝCH PÍSKALI JSME HRSTÍ
ledacos jedním hlasem, když zimní vítr proti srsti krutě nám zadul časem. Po krčmách, když jsme vzpomínali, jak jsme celý rok žili, jak býval dobrý kabát malý, jak boty vodu pily, v neplechách jsme si zazpívali, hladoví, zpití, slepí, jak se kde na nás děvky smály a páchly vinné sklepy. Všeljaké písně v dlouhém smutku tak jako houby rostou, na každou krčmu, holku, půtku písničku máme sprostou. Jenom náš osud nestál za to, pro smích byl tuze schlíplý, z děravých kapes ušlo zlato, naděje hladem scíply. Utekla leta. Někdy ještě touha se v žilách vzbouzí zazpívat za mrazu i deště, komu? – Ach, noc se vzpouzí! Poctiví zacpou obě uši při našem pustém křiku, 46 snad se nám teď už zpívat sluší jenom psům na chodníku. Co nám je po tom! Kdo chceš, zab se, je-li ti život k pláči! Zlámanou kudlu kdo má v kapse ta mu přec ještě stačí. Ale i kudla zasteskne si na osud lstivý, podlý, zbabělec na olši se věsí, věrný se tajně modlí. Neplechy zpívali jsme samé až do škaredé středy. Komu teď ještě zazpíváme krásně a naposledy? Oh, Ty víš předobře, jak rádo na Tebe zapomíná odraných vandráků Tvých stádo, Matko Božského Syna! Ale co máme, to Ti dáme, nežli nám hlavy utnou, přede dnem Tobě zazpíváme vandráckou píseň smutnou. Snadno se řekne, že my chceme, vždyť my ji neumíme, vidíš nás špinavé a němé, to my už dobře víme. 47 Pakli nám nikdo nenapoví, bude to mnoho vzlyků, nemůžem Ti to říci slovy, Královno mučedníků! Jindy jsme zpívali tak lehce, ach, napověz nám brzy! Vandrákům plakati se nechce, či Ty chceš naše slzy? Ach, chceš-li slzy, – těch jest málo, chtěj i krev, té jest dosti, by se lehčeji putovalo tady i do věčnosti! 48

VSTANEM, BRATŘI, VSTANEM, VSTANEM, BRATŘI, VSTANEM,
ať kdo stár či mlád, v loži rozestlaném hanba umírat! Kdo si zmořen sedl, tím rychleji vstaň, kdo ses nenajedl, k břichu tiskni dlaň! Bída byla dlouhá, blátivý byl čas, před smrtí jen touha zachránila nás. Umírala síla, neměla, proč žít, s tou, která nám zbyla, třeba zvítězit. Ať zvetšely šaty, ať ustydl zpěv, máme ještě hnáty, máme ještě krev! 49

STARÉ TAJEMSTVÍ, STARÉ TAJEMSTVÍ,
jenom zápas nový. Nechť to každý ví a nikdo nevysloví! Dítě v kolébce radost křikem zradí. Láska věrnost chce a opatrnost hadí. Nepřítel snad spí, či jen šálí? Kdo ví! Nechť to každý ví a nikdo nevysloví! [50] OBSAH
[51] 1.
Sebral jsem svých pět švestek9 Básníku, básníku10 Na mne jsi se neusmála12 Šváby jsem tloukl v noci13 Jde krajinou chudou15 Co to z mlhy v dáli16 Děťátko čtyrleté17 U oběšeného psa19 Šedivé ráno tiskne se u dveří21 Z úkrytu kvílí koroptev24 Spíte, hvozdy temné25 Líto jest mi, mé děvčátko26 Krásná byla její hlava28 Chudým, kteří mne neznají29
2.
Ve jménu Otce33 Kdybych byl chud jak perla na dně moře35 Kdybys byla slepá38 Nepůjdu domů39 Vy, kteří přijdete42 Jak úsměv poupěte43 Kam hledíš za pyšnou orlicí44 Do zkřehlých pískali jsme hrstí46 Vstanem, bratři, vstanem49 Staré tajemství50
[53] Jaroslav Durych ŽEBRÁCKÉ PÍSNĚ
Vydal na jaře roku 1925 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha-Žižkov, Fibichova 1307 jako 103. svazek své edice AVENTINUM v 1000 výtiscích, z nichž tento má číslo 700 Prvých sto výtisků je tištěno na similijapanu a podepsáno autorem
Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě
E: mk; 2005 [55]