KDYBYCH BYL CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE,

KDYBYCH BYL CHUD,CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE, KDYBYCH BYL CHUD,CHUD JAK PERLA NA DNĚ MOŘE,
čist v srdci svém jak zvíře obětní, hlad uměl skrýt i na královském dvoře tich jako bolest, když se rozední, že ptáci přede mnou by neulétli a plamen pod mou rukou neuhas’, že ze slov mých by chorým růže kvetly, pak bych byl hoden přivítati vás! Pak směl bych vám své lože nabídnouti, stůl ozdobit a oheň roznítit a v jasné touze po vítězné pouti za dveřmi schoulen do úsvitu bdít; až jitřní krásou štíty hor by plály a před modlitbou zbledl noční sen, jat studem štěstí následovat z dáli přebytkem víry dávno roznícen. O bosí poutníci! Z bran vlasti světla vás provází hvězd nespatřený jas, před vámi z prachu z vaší krve vzkvetla ta nejsilnější ze všech čistých krás! Stop vašich výzva mizí, vábíc v dáli, jak lásky slib, jejž neznámý dal host, a ti, kdož šli, v jich směru poznávali své ustavičné služby vznešenost. Ten, kdo vás v polích uzřel za soumraku, již zapomněl svou svážet úrodu, 35 a zarděli se ti, kdo s pýchou v zraku šli hledat krále svému národu. Kam dojdete svou přímou tichou drahou, hlas zvěstujíce zaslíbených dob, než jezdci s mečem, lučištěm a vahou v den bouře zaleknou se vašich stop? * Když hoří den, jak svíce na oltáři, ráj země voní touhy únavou, jas rosy umřel, z koutů růže září, let zlatých ptáků šumí nad hlavou, krev jako nahá radost plá a jásá, květ vášní oblakům se otvírá, tu přijde vzpomínka a smyslů krása jak vítr v koutech stesku umírá. Tu zachvěje se duše zahanbena, stud hořké žízně pozná v nitru svém jak cizí dívka, která nemá věna a chotě hledá v domě královském, a neví v strachu, kdo jí cestu poví, zda nezradí ji únava a hlad, a znelíbí-li se pak ženichovi, kde bude žal svůj moci vyplakat. Sen bledne jitrem. Horské štíty planou, křik nadějí se vzbouzí v těle mdlém, 36 dech Boží vane v zemi požehnanou a čisté květy hledí za světlem. Jas příkré stezky prozrazuje stranu, kde v tichosti jste zašli za obzor, a ti, kdo nad ohniskem bděli k ránu, vás dosud vidí s výše orlích hor. Jak šťasten jest, kdo šel! A kdyby poutí a mdlobou těla nohy klesaly, ať horské římsy úkladně se kroutí, jen růží keř když roste ze skály! Ten zachytí a k víře napomene svým přísným životem a krásou svou a poutník vstane, v duši přeblažené vod živých studnice se otevrou. Kdybych byl chud, jak perla v moři skrytá, tich jako bolest, když se rozední, pak směl bych pět, jak z končin slávy svítá, tu píseň jedinou a poslední! 37